Radostný obraz neradostné doby

To, co prožívá v poslední době fotografka Libuše Jarcovjáková, zřejmě nemá v dějinách české kultury obdoby. Z desítky let takřka neviditelné postavy na okraji scény se během pouhého desetiletí vyšvihla do postavení nepřehlédnutelné umělkyně, jejíž jméno má v jejích dvaasedmdesáti letech nejen u nás, ale zejména v zahraničí aktuálně tak silný zvuk, že se v těchto dnech prakticky nezastaví.

Mezinárodní filmové festivaly objíždí s dokumentárním snímkem Ještě nejsem, kým chci být shrnujícím její předrevoluční tvorbu, který budou od čtvrtka promítat i domácí kina. Sklízí za něj jednu cenu za druhou. Minulý čtvrtek navíc v Národní galerii Praha začala retrospektiva pojmenovaná lakonicky Libuše Jarcovjáková, jež obsahuje její práce od sedmdesátých let až po současnost.

Příběh autorky, která v díle předkládá zcela otevřenou zpověď svého života, je už za oněch deset let dostatečně známý. Při příležitosti dvou jejích nejnovějších počinů se ale nabízí otázka: čím vlastně tyhle fotky tak oslovují dnešní publikum, které se v nich vidí, ačkoli se narodilo desítky let po vzniku jádra jejího díla?

Perfektní naladění

Do otevření retrospektivy ve Veletržním paláci zbývají dva dny a Libuše Jarcovjáková se jde poprvé podívat, jak její životní suma vypadá. Viděla sice návrhy architektonického řešení a předběžný výběr fotek, nad finální podobou výstavy ale nechtěla mít dohled. Tento přístup k vlastnímu dílu je stejně výjimečný jako její fotografický pohled na svět a už v tuhle chvíli si můžeme na výše položenou otázku jednoduše odpovědět. Jarcovjáková nechce interpretovat samu sebe, nemyslí si, že by měla být ona tím, kdo si do výstav, knih a filmů vybírá vlastní fotky. Své práce místo toho svěřuje do rukou mnohem mladších profesionálů, kterým nechává naprosto volné pole, co je osloví a v jakém kontextu to budou prezentovat.

V případě retrospektivy je to kurátorka a správkyně jejího fotoarchivu Lucie Černá. Spolupracují spolu osmým rokem a byla to právě Černá, kdo Jarcovjákové pomáhal vybírat fotografie už na průlomovou výstavu na festivalu ve francouzském Arles, který z ní v roce 2019 udělal mezinárodní hvězdu. „Za tu dobu jsme na sebe perfektně naladěné,“ pochvaluje si spolupráci Jarcovjáková, když ve Veletržním paláci vstupuje do své výstavy, k níž publikum přivádějí do maximální velikosti zvětšené snímky autorčiných očí položené jako slavnostní koberec na podlaze. 

„Nevěřím v nějakou definitivu. Na Libušino dílo se dá dívat neustále novým pohledem a samozřejmě jsem tu její příběh mohla odvyprávět jinak. Tím, že mně v tom Libuše nechává volnou ruku, může vzniknout něco, co není akademickým shrnutím, ale aktuální reflexí teď a tady,“ vysvětluje svůj přístup Černá a Jarcovjáková ji okamžitě doplňuje: „A vzniká tím taky hra. Mezi mnou a Lucií, mezi mými fotkami a publikem. Že jsem našla člověka, kterému jsem to mohla celé svěřit, považuji za naprosto geniální situaci. Vlastně jsme tvůrčí dvojice.“

Tohle duo už má za sebou kromě Arles spoustu dalších zahraničních výstav a několik knih, k nimž nedávno přibyla nová s názvem T-Club. Vyšla v nakladatelství Lucie Černé Untitled a shrnuje jednu z klíčových etap tvorby Libuše Jarcovjákové: snímky ze stejnojmenného pražského klubu, v němž se v osmdesátých letech tajně scházela místní utlačovaná LGBT+ komunita, k níž se fotografka připojila a jejíž hédonický noční život zachytila na unikátně syrových snímcích stírajících prakticky rozdíl mezi tím, kdo se pohybuje před objektivem a kdo ho drží v ruce. Knihu Černá pojala jako dramatický kaleidoskop složený jak z fotek v původním formátu, tak z detailních, ořezaných výseků odpovídajících současné těkavé vizualitě. 

„Baví mě, jak ty fotky v Luciině dynamickém výběru boří ostře definované kategorie, které máme s komunismem spojené. Že tu byl buď disent, nebo naopak konformní společnost. Jenže on tu byl taky segment, ve kterém jsem se pohybovala já: i když jste rezignovali na všechny benefity režimu tím, že jste s ním odmítli spolupracovat, mohli jste na takových místech, jakým bylo Téčko, vést barvitý, krásný a radostný život. Bez jakýchkoli kompromisů,“ přemýšlí Jarcovjáková, když stojí před svými nejznámějšími snímky. Slovo radost pak během procházky výstavou padne ještě mnohokrát.

Na retrospektivě je k vidění na 600 fotek a třetina z nich nikdy nebyla veřejně prezentovaná. Ani jejich tisk z negativů nebyl – jak tomu obvykle bývá – v rukou jejich autorky. Lucie Černá na výslednou podobu „zvětšenin“ dohlížela v laboratoři jednoho z nejlepších fotoreprodukčních odborníků v zemi Josefa Horázného. Škálu sytosti zprvu důsledně černobílých snímků vybírali podle toho, jak mají na publikum v expozici působit. Jestli jsou součástí temnějších, či veselejších proudů v díle Jarcovjákové. Během úterní kontrolní procházky výstavou je autorka s výsledkem nadmíru spokojená a zarazí se jen na jednom místě. To, když v závěru expozice dorazí k panelu, na který se nejdřív ani nechce podívat.