Umění je zásadní pro naše přežití

Je to jediná chvíle, kdy se během našeho hodinového rozhovoru zamračí. Soustředěně zavírá oči, hluboce se naklání směrem ke kameře na svém notebooku, takže mám tvář Antonyho Gormleyho roztaženou přes celý monitor. „Jestli to budou všichni číst jako nějakou monstrózní budoucnost lidstva, tak jsem jako autor totálně selhal. Tahle moje práce má naopak evokovat potenciál, který jako lidstvo máme. Omlouvám se, Jane, jestli to ve vás vzbudilo takhle nestvůrné pocity,“ říká čtyřiasedmdesátiletý legendární britský sochař, jehož před deseti lety královna Alžběta II. pasovala na rytíře.

Pro mě je to v roli novináře premiéra: mluvím s umělcem, kterého bych měl správně oslovovat sire. Jak se ale během našeho rozhovoru ukáže, Gormley si na tituly nepotrpí. Povídáme si na dálku přesně týden před otevřením jeho výstavy v pražské Galerii Rudolfinum, která má vernisáž tuto středu. Mohl jsem si ji předem projít pár hodin předtím, než jsem se s ním propojil do jeho londýnského ateliéru. Když jsem mu hned na úvod řekl, že na mě jeho výstava působí příjemně uklidňujícím dojmem, roztáhla se mu pusa od ucha k uchu spokojeností. Pak jsme se ale dostali k jeho dílu Expansion Stations (Expanzní stanice), které ve mně v Rudolfinu vyvolalo ono zvláštní mrazení.

Jde o pětici soch ze svařených plátů odolné cortenové oceli. První vypadá jako nějaký zbrojnoš začátku digitálního věku: postava v životní velikosti nemá oblé, ale hranaté tvary, jako když měly dřív digitální fotoaparáty tak malé rozlišení, že se na fotkách postavy rozpadaly do samých čtverečků. Každá z dalších čtyř soch stojících za sebou má tyhle čtvercové a obdélníkové pláty mohutnější, až už ničím nepřipomínají člověka.