Opravdu těžký batoh i opravdové kamarádství. V tom je pořád kouzlo skautingu
S místostarostou skauta Petrem Vaňkem o přeplněných oddílech, mobilech na táboře a enormní popularitě největší mládežnické organizace v Česku
Skauti pořádají každé léto přes 1200 táborů a spousta jich ještě běží. Byl jste se na některém podívat?
Byl jsem na několika. Zároveň jsem na fotkách sledoval zvednutou vodu na tábořišti svého vlastního oddílu, kam jsem se letos nedostal. A zrovna jsem se vrátil z návštěvy skautského vzdělávacího kurzu v jižních Čechách kousek od Bechyně, který vypadá jako tábor – čerstvě dospělí mladí lidé se zde připravují na to, že z nich budou skautští vedoucí. A byl to úžasný zážitek. Mezi účastníky ve věku osmnáct nebo devatenáct let a staršími instruktory panovala atmosféra důvěry a vzájemného respektu. Často se bavili o těžkých věcech, třeba co se v oddílech nepovedlo. Můžou to být i bolestné události, které vedly třeba ke zranění. A bylo hrozně povzbudivé vidět mladé lidi, kteří dorůstají do role, kdy budou přebírat zodpovědnost, a zároveň instruktory, kteří jsou jim průvodci podobnými složitými situacemi.
Odteď z nich tedy budou vedoucí oddílů?
Ve Skautu máme dvoustupňové vzdělávání, které by se dalo přirovnat k bakalářské a pak magisterské zkoušce. Tihle už byli na druhém stupni, což je vzdělávání, které jim zabere v průběhu jednoho roku třeba 16 až 20 dnů. Během té doby se věnují všemu od bezpečnosti přes pedagogiku, psychologii a hospodaření po první pomoc; prostě oblasti, které skautský vedoucí potřebuje znát. Tohle můžou absolvovat, když jim je aspoň osmnáct. Ale všichni už za sebou mají vzdělání, kterým lze projít od patnácti a po jehož absolvování už můžou pomáhat s vedením oddílu. Po druhém stupni ho můžou vést samostatně, jestliže jim jejich domovské středisko dá důvěru.
Vy jste si touhle cestou také prošel. Jaký je nejsilnější zážitek nebo zkušenost, kterou vám skauting dal?
Je to vzpomínka na intenzivní zážitek, kdy jsem přišel někam, kam jsem zapadl, kde jsem našel kamarády, z nichž mnozí mi vydrželi dodneška. Pocit, že děláme různé věci společně, protože je dělat chceme, dává nám to smysl a baví nás to. Že spolu podnikáme různá dobrodružství. Taky vzpomínka, že už ve třinácti nebo čtrnácti jsem vedl skautskou družinu a pak v osmnácti oddíl. Pocit, že se musím překonávat, protože dělám věci, na které na začátku ne úplně dobře stačím, ale po roce už jsem v nich dobrý, je něco, co mě formovalo a co mám dodneška intenzivně pod kůží.
Třeba se i ztratit
Spousta rodičů by svoje děti do Skauta ráda dala přesně z těchhle důvodů. Ale když teď v září přijdou zaklepat v klubovně nějakého oddílu, často se dozví, že pro jejich dítě není místo. Co byste jim poradil?
Někdy v oddíle není místo, ale třeba je místo v oddíle vedle. Zároveň do Skauta za posledních asi patnáct roků přibylo dvakrát tolik kluků a holek. Už spoustu let říkáme, že je složité najít místo ve skautských oddílech, přesto za tu dobu přibyly desítky procent dětí, které do Skauta chodí. Někdy to opravdu pro rodiče není snadný a rychlý proces, hlavně v místech, jako je Praha, střední Čechy, Brno nebo jižní Morava. Je ale i spousta menších měst, kde mají takříkajíc plno. Jenže často třeba jen pro šesti- sedmileté kluky a holky. Skautský zážitek se dá ale zažít i později. Já do Skauta začal chodit v jedenácti. Každý se nemusí dostat do oddílu v první nebo druhé třídě a rodiče to můžou zkusit později. Pro náctileté skauting v něčem dává ještě větší smysl než pro malé děti kolem sedmi let. Ty můžou spoustu drobných dobrodružství zažívat s rodiči. Později už ale parta nabízí něco, co rodiče nedokážou. V tomhle věku doporučujeme zaklepat na skautskou klubovnu poblíž – je pravděpodobné, že budou úspěšní a jejich potomek si užije skvělý skauting.
Rodiče ale mají možná strach, že v těch jedenácti je pozdě a dítě z různých důvodů nezapadne. Třeba mu přijde trapné nosit skautský kroj a skládat přísahy. Nebo ho naopak v partě nepřijmou, protože jim bude připadat, že nemá skautskou morálku. Jsou tyhle obavy oprávněné?
Když do Skauta někdo začal chodit v sedmi, neznamená to, že z něj v jedenácti je Mirek Dušín. Ve dvanácti třinácti tam můžou děti stejně dobře narazit na dobrou partu. Často se chytí kamaráda, který do nějakého oddílu už chodí a vezme je s sebou. Většina zmíněných obav je sice založená na něčem, co dává trochu smysl. Ale strach, že by tam přišli a něco neuměli či nedokázali, určitě není namístě. Party v oddílech se v tomhle věku navíc často formují znovu: někdo musí přestoupit do jiné družiny kvůli tomu, že v den, kdy má jeho družina schůzky v klubovně, má odpolední vyučování nebo sportovní kroužek…
Počet skautů roste nepřetržitě od roku 2006. Máte statistiky, ve kterých městech je situace nejnapjatější?
Myslím, že i ve velkých městech rodiče nakonec místo najdou, ale může se stát, že budou děti muset dojíždět. Pak jsou i menší města, třeba Trutnov, Benešov nebo Kašperské Hory, kde jsou skautské oddíly hodně plné a mají dlouhé čekací listiny. Ale jak jsem řekl: v těch jedenácti dvanácti se myslím dostanou všude.
Proč pro ty, kteří se nevejdou, prostě nevznikne další oddíl?
Ale ony vznikají, každý rok třeba padesát nových. Ovšem zájem kluků i holek a jejich rodičů je stále větší. A bariér, na které narážíme, je víc. Jedna z nich je, že klubovny, tedy fyzický prostor, kde se děti potkávají, často nejsou dost velké na to, aby oddíl mohl růst. To pro nás znamená, že se snažíme klubovny rekonstruovat a zvětšovat a hledat nové, což znamená velké finanční nároky. Naštěstí nám pomáhají obce a někdy i soukromí dárci. Druhá věc je, že oddíl potřebuje vždy několik schopných vedoucích, nikdy nestojí na jednom člověku. Všichni jsou to dobrovolníci, dělají to zdarma a ve volném čase. A tady taky narážíme na limity.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu