Nikdy není pozdě na váš úspěch

Paul Cézanne vždy věděl, že chce být umělcem. Otec ho nabádal, aby studoval práva, ale ambiciózní mladík ze školy po dvou letech zoufání odešel a v roce 1861, ve svých dvaadvaceti, odjel za svým snem do Paříže. Na věhlasné École des Beaux-Arts ho však odmítli, jeho malířská kariéra se nevyvíjela, a po zklamaném půlroce se tak vrátil zpět do rodného města na jihu Francie, kde začal pracovat jako úředník v otcově bance. 

Hned následujícího roku se vrátil do Paříže a opět nebyl na školu přijat. Tradiční Salon de Paris v letech 1864–1869 jeho díla pravidelně odmítal. Předkládal je až do roku 1882, ale nikdy neuspěl. Přidal se k impresionistům, jejichž obrazy obvykle dopadaly stejně, brzy ovšem přestal vystavovat i s nimi. 

Ve středním věku mu elán začal docházet. Svému příteli tehdy napsal: „K tomu mohu napsat jenom to, že většina studií, do nichž jsem se pustil, přinesla pouze negativní výsledky, a protože se děsím zasloužené kritiky, rozhodl jsem se pracovat tiše v ústraní až do chvíle, kdy se snad budu cítit schopen výsledky svého úsilí teoreticky obhájit.“ Od svých šestačtyřiceti do šestapadesáti let, tedy v období, kdy je většina malířů (včetně některých jeho současníků) na vrcholu sil, nevystavil na veřejnosti jediný obraz. 

V roce 1886, když bylo Cézannovi 47 let, vydal oslavovaný Émile Zola, už od dětství jeho nejbližší přítel, román nazvaný Mistrovské dílo. Pojednával o dvou mladých mužích, z nichž jeden se stal slavným spisovatelem, zatímco druhý neuspěl jako malíř a spáchal sebevraždu. Postavu malíře psal Zola alespoň částečně podle Cézanna. („Vyrostl jsem skoro ve stejné kolébce jako můj kamarád, můj bratr Paul Cézanne,“ napsal později Zola v jedněch francouzských novinách, „u něhož si člověk teprve dnes začíná uvědomovat, že doteky malířského génia přicházejí vniveč.“) Když román vyšel, poslal Zola výtisk také Cézannovi, který poděkoval pouze v krátké formální odpovědi. Od té doby už spolu prakticky nikdy nekomunikovali. 

Obrat nastal v roce 1895, když bylo Cézannovi šestapadesát let a uspořádal svoji první samostatnou výstavu. O dva roky později zakoupilo dvě jeho díla muzeum v Berlíně – a bylo to poprvé, co o jeho práci projevila zájem nějaká instituce. Okolo šedesátky se jeho obrazy začaly prodávat, i když za mnohem nižší ceny než v případě Maneta nebo Renoira. Krátce nato už byl slavným a ceněným umělcem. Kolegové malíři za ním putovali, aby ho mohli vidět při práci. 

Co ho vlastně hnalo vpřed po celá ta desetiletí, kdy byl neznámý a neúspěšný? Jeden jeho životopisec to připisoval jeho „inquiétude“ – tedy vnitřnímu neklidu, úzkosti. Jednoduše tlačil sám na sebe, aby se zlepšoval. 

Jeho neustálá nespokojenost je zjevná z dopisu, který napsal svému synovi v roce 1906 ve věku sedmašedesáti let – měsíc před tím, než zemřel. „Chci ti říct, že jako malíř se stávám stále vnímavějším k přírodě, ale zároveň je pro mě pořád velmi obtížné postihnout své pocity. Nedokážu na obraze dosáhnout intenzity, již zachycují moje smysly. Nevládnu tak fantastickou bohatostí barev, jež oživuje přírodu.“ Stále dál se hnal i v den, kdy zemřel, stále maloval, nikdy se nepřestával učit. 

Rok po jeho smrti byla v Paříži uspořádána retrospektivní výstava jeho díla. Netrvalo dlouho a začal být všeobecně uznávaným zakladatelem moderního umění. „Cézanne je otec nás všech,“ prohlásili údajně Matisse i Picasso.  

Mladé superhvězdy

Dnešní nastavení společnosti podporuje ty, kterým se daří hned na počátku. Kteří rychle a brzy předvedou své schopnosti. Náš školní systém roztřídí mladé lidi ještě dřív, než je jim osmnáct. Někteří zamíří do prestižních akademických institucí, jež slouží jako odrazový můstek k budoucím kariérám, zatímco jiní zůstanou na konci pelotonu. Mnohé dnešní vzory úspěchu prorazily v raném věku – Bill Gates, Mark Zuckerberg, Elon Musk, Taylor Swift, Michael Jordan. V časopisech vycházejí seznamy „30 pod 30“, jež oslavují mladé superhvězdy na vzestupu.  

Diskriminace na základě věku je dnes nepopiratelná skutečnost. Například v Kalifornii v roce 2010 podalo kvůli ní na Úřadě pro rovné podmínky v zaměstnání a bydlení stížnost více osob, než kolik si jich stěžovalo na rasovou diskriminaci nebo sexuální obtěžování. „Mladí lidé jsou prostě chytřejší,“ řekl Zuckerberg v pravděpodobně nejhloupějším výroku americké historie. „V americkém životě neexistují žádná druhá dějství,“ poznamenal zase kdysi Francis S. Fitzgerald, a aspiruje tak v žebříčku hned na druhé místo. 

 Pro mnohé je však talent, který dozraje v pozdějším věku, významnější než nadání, jež se rozvine brzy. Studie dánských vědců například zjistila, že držitelé Nobelovy ceny v průměru své největší objevy učinili ve věku čtyřiačtyřiceti let. I geniální lidé zjevně ke zvládnutí svého oboru potřebují minimálně několik desetiletí.

 Průměrný věk amerického žadatele o patent je sedmačtyřicet let. U pětačtyřicetiletého člověka je dvakrát vyšší pravděpodobnost, že přijde s vědeckým průlomem, než v případě pětadvacátníka. Studie zveřejněná v časopise American Economic Review uvádí, že průměrný věk podnikatele je pětačtyřicet let – a že pravděpodobnost úspěchu start-upu se významně zvyšuje mezi pětadvacátým a pětatřicátým rokem, přičemž šance na úspěch roste i po padesátce. Padesátiletý zakladatel technologické firmy má dvakrát vyšší pravděpodobnost úspěchu než třicetiletý.  

Studie vědců z Northwestern University, MIT a Amerického úřadu pro sčítání lidu zjistila, že nejrychleji rostoucí start-upy založili lidé, jejichž průměrný věk byl v době založení firmy pětačtyřicet let. Nadace pro informační technologie a inovace zase vypracovala studii, která zjistila, že inovativní schopnosti vrcholí před padesátkou. 

Lidé, kteří uspěli v pozdějším věku, jsou všude okolo nás. Morgan Freeman sehrál své průlomové role ve filmech Chytrák a Řidič slečny Daisy po padesátce. Plukovník Harland Sanders založil Kentucky Fried Chicken v šedesáti. Isaac Dinesen se knihou Vzpomínky na Afriku proslavila ve dvaapadesáti. Morris Chang založil v pětapadesáti letech přední světovou firmu na výrobu čipů Taiwan Semiconductor Manufacturing. Kdyby Samuel Johnson zemřel ve čtyřiceti letech, vzpomněl by si na něj jen málokdo, ale dnes je považován za jednoho z největších spisovatelů v dějinách anglického jazyka. Koperník přišel se svou teorií o pohybu planet po šedesátce. Grandma Moses začala malovat v sedmasedmdesáti. Když začal Noe stavět svou archu, bylo mu okolo šesti set let (někteří příznivci konspiračních teorií ovšem jeho rodný list zpochybňují). 

Proč někteří lidé dosáhnou svého vrcholu později než jiní? Novinář Rich Karlgaard ve své knize Late Bloomers (Podzimní květy) upozorňuje, že se ve skutečnosti jedná o dvě otázky. Zaprvé, proč tito lidé neuspějí dříve? A zadruhé, jaké dovednosti nebo rysy jim pozdější úspěch umožnily? Ukazuje se totiž, že „podzimní květy“ nemají jednoduše zpoždění proti „jarním“. Nedělají pouze to, co jejich rychlejší vrstevníci, ale v pozdějším věku.  

Existuje tu totiž kvalitativní rozdíl: tito lidé disponují odlišnými schopnostmi, které se zdají takřka neviditelnými. Dnešní vzdělávací systém je nedokáže identifikovat nebo je přímo potlačuje. „Pozdní květy si většinou svou cestu musejí nalézt sami. Své možnosti často naplňují novými a nečekanými způsoby, které jsou překvapivé i pro lidi v jejich nejbližším okolí,“ píše Karlgaard. 

Při bližším pohledu do historie se dokonce ukazuje, že v úspěších existuje jakási klasifikace. Do první kategorie spadají lidé jako Picasso nebo Fitzgerald, jejichž vrchol přišel záhy. Jak upozorňuje ekonom David Galenson z Chicagské univerzity, tito mladí géniové obvykle dosáhli nějakého koncepčního průlomu. Přišli s novou myšlenkou a pak ji realizovali. Picasso měl například už ve svých dvaceti letech jasnou představu o kubismu a o tom, jak revolučně tento směr promění umění. Potom šel a v roce 1907 namaloval Avignonské slečny. 

Pak jsou tu lidé, kteří zdolali pomyslnou „druhou horu“. Příkladem může být Albert Schweitzer. Tito lidé nejdříve dosáhli na kariérní vrchol, Schweitzer byl například vynikající hudebník a vědec. Ale tento úspěch je neuspokojil, a tak pokračovali dál, s cílem být užiteční lidstvu – jejich motivační struktura se posunula k altruismu. Schweitzer se stal lékařem v nejchudších částech Afriky a za svou činnost získal v roce 1952 Nobelovu cenu. 

A nakonec existují lidé, o kterých Galenson mluví jako o „mistrech“. Ve své knize Old Masters and Young Geniuses (Staří mistři a mladí géniové) popisuje osobnosti jako právě Paul Cézanne, Alfred Hitchcock nebo Charles Darwin, kteří nebyli v raném věku příliš úspěšní – a někteří nebyli ani dobří. To je mohlo odradit, ale oni se naopak nepřestali vyvíjet a zlepšovat. 

 Tyto osobnosti neplánují tolik dopředu jako koncepční géniové, spíše celý svůj život považují za experiment. Něco zkusí a něco se u toho naučí, pak zkusí něco jiného a zase se něco přiučí. Nesoustředí se tolik na výsledné hotové dílo a často ho jen tak nahodile opouštějí. Místo toho se soustředí na samotný proces učení: Jsem blíže k pochopení, ke zvládnutí? Svůj život vnímají jako nekončící sérii pokusů a omylů; jako zkoušení, pomalé hromadění zkušeností a jejich cizelování, takže kvalita jejich práce vyvrcholí až v pozdním věku. Jsou to ošklivá káčátka lidských úspěchů a výsledků, která se v průběhu desetiletí promění v labutě. 

Nepracovat pro odměny

Pojďme se tedy podívat na rysy, které tyto podzimní typy často odlišují od časnějších – na vlastnosti, kvůli kterým zpočátku zaostávají, ale které je nakonec vynesou na vrchol. 

Vnitřní motivace. Většina našich škol i pracovišť je založena na vnější motivaci. Pokud tvrdě pracujete, budete odměněni dobrými známkami, lepším platem, dostanete prémie. Systém vnější motivace spočívá na předpokladu, že i když je práce nepříjemná, lidé pozitivně a produktivně reagují na vnější pobídky. 

Lidé, kteří se systému vnějších pobídek podřizují, jsou vedeni k mentalitě, jež staví na odiv symboliku zásluh. Daří se jim žít podle měřítek a norem jiných lidí, řídit se jejich metodami, dosahovat jejich cílů. Takto úspěšní lidé mívají skvělý prospěch ve škole, disponují dostatečnou sebedisciplínou, aby měli jedničky i v předmětech, které je vůbec nezajímají. Pro firmy jsou přínosem právě proto, že dokážou kompetentně plnit jakékoli zadané úkoly. 

Lidé pohánění vnitřní motivací jsou odlišní. Příliš se jim nedaří věnovat pozornost věcem, o kterých jim ostatní tvrdí, že by jim pozornost věnovat měli. Winston Churchill byl například chabým studentem právě z tohoto důvodu. „Když něco nezaujalo můj rozum nebo představivost, nemohl jsem nebo jsem nebyl ochoten se to naučit,“ napsal ve své biografii Mé životní začátky. 

Takoví lidé ale mohou vynikat ve schopnosti soustředit se na věci, které zajímají je. Vnitřně motivovaní lidé mají silnou potřebu nezávislosti. Pohání je jejich vlastní zvědavost, jejich vlastní posedlost – a síla takové motivace zastíní vnější pobídky. 

Lidé motivovaní zvenčí se obvykle derou do čela v období časné dospělosti, kdy je jejich úkolem uspokojit učitele, nadřízené a další starší lidi – ale je-li tento cíl splněn, přestanou pracovat tak usilovně. Pokud vede k cíli nějaká zkratka, rádi ji využijí. 

A co hůř, vědci jako psycholog Edward L. Deci tvrdí, že systém vnějšího odměňování může nakonec schopnost vnitřní motivace zcela zničit. Když dětem platíte za to, aby četly, možná budou po nějakou dobu skutečně více číst, časem ale začnou četbu považovat za nepříjemnou práci, které je nejlepší se vyhnout. Studie London School of Economics z roku 2009 zkoumala 51 systémů korporátního odměňování podle výkonu zaměstnanců a došla k závěru, že finanční pobídky „mohou mít negativní vliv na celkovou výkonnost“.  

Kdysi jsem se jedné skupiny studentů prestižní univerzity v poslední den jejich studia zeptal, jaká kniha jim za uplynulé čtyři roky změnila život. Následovalo dlouhé trapné ticho. Nakonec jeden ze studentů prohlásil: „Musíte pochopit, že my takhle nečteme. Vytáhneme si z každé knihy jen to, co je nutné k dokončení kurzu.“ Zmínění studenti se mohli přetrhnout, aby si vysloužili odznaky svých zásluh, nesnažili se ale do žádného předmětu ponořit dost hluboko na to, aby se proměnili. Neměli rádi samotný proces učení, což je přesně to, co potřebujete, pokud se chcete desítky let zlepšovat a vzdělávat. Což zase musíte, když se nechcete přestat vyvíjet, přestože vás za to svět neodměňuje skvělými známkami a dalšími cenami.

 Naproti tomu vnitřně motivovaní lidé dokážou navigovat sami sebe, často jsou také něčím posedlí a dokážou se do problematiky nebo úkolu hluboce ponořit. Samo vstřebávání informací o předmětu jejich zájmu nebo nějaká činnost jsou jim odměnou, takže je menší pravděpodobnost, že si budou cestu usnadňovat. Jak napsal v dopise svému bratrovi Vincent van Gogh, tedy muž, který dlouho hledal cestu a většinu svých charakteristických obrazů namaloval teprve poslední dva roky před smrtí, jež přišla v sedmatřiceti letech: „Hledám. Snažím se. Jdu do toho celým svým srdcem.“ 

Autor Daniel Pink ve své knize Drive (Motivace) tvrdí, že modely vnější motivace fungují, pokud se týkají rutinních činností; nudných a technických. Zároveň ale cituje obrovské množství výzkumů, podle nichž jsou vnitřně motivovaní lidé výkonnější, soustředěnější, vytrvalejší a vykazují nižší riziko vyhoření. Vyznačují se také lepším životním pocitem. V dlouhodobé perspektivě „toho obvykle dosahují vnitřně motivovaní lidé více než jejich protějšky zaměřené na vnější odměnu“. 

Počáteční neúspěchy. Lidé, kteří dosahují úspěchů později, často nezapadají do existujících systémů. Nebo – jak říká William Deresiewicz – neumějí být „dokonalými ovcemi“, neumějí se řídit běžnými pravidly úspěchu. Nebo méně noblesně, umějí se chovat jako idioti. Buckminstera Fullera hned dvakrát vyhodili z univerzity, přišel o práci ve stavebnictví, když mu bylo dvaatřicet, později zvažoval sebevraždu, aby jeho rodina mohla žít ze životní pojistky. Pak se ale přestěhoval do Greenwich Village, začal vyučovat na Black Mountain College a nakonec se proměnil v architekta, vynálezce, vizionáře a nositele Prezidentské medaile svobody. 

Plukovníka Sanderse propustili z pozice železničního inženýra za nekázeň, a pak ještě jednou, protože se jako hasič popral se svým kolegou. Jeho právnickou kariéru ukončil pěstní souboj s klientem a neuspěl ani jako pojišťovací agent, protože se nehodil na práci pro jiné. Pak, když mu bylo dvaašedesát let, vymyslel recept na to, co se dnes jmenuje Kentucky Fried Chicken. V devětašedesáti letech začal provozovat úspěšnou franšízu, a když mu bylo třiasedmdesát, prodal firmu za dva miliony dolarů. Pozdní úspěch zkrátka často provází jistá forma nesnesitelnosti a ochoty bojovat s autoritami. 

„Různorodé zájmy.“ Naše kultura obvykle nabádá k rané specializaci: buď jako Tiger Woods a odpaluj golfové míčky nejlépe už jako batole. Soustřeď se na jednu věc a buď v ní rychle opravdu dobrý – jedno, zda se jedná o golf, fyziku nebo investování. V akademické sféře se cení právě specializace: nestudujte Evropu, studujte holandské košíkářství v 16. století.  

Když se ale novinář David Epstein zabýval životem profesionálních sportovců, zjistil, že většina z nich není jako Tiger Woods, ale spíše jako Roger Federer, který se v mládí věnoval řadě různých sportů. Takoví sportovci si prošli jakýmsi „testovacím obdobím“ a svou pozornost na jediný sport upřeli teprve později. Epstein ve své knize Range (Rozsah) píše, že ti, kteří absolvovali zmíněné zkušební období, nakonec z dlouhodobého hlediska dopadali lépe: „Jedna studie ukázala, že úzce vyprofilovaní lidé získali po vysoké škole náskok z hlediska výdělku, ale ti, kteří se vyhranili teprve později, jejich náskok nakonec dohnali a vynahradili, protože si našli práci, která lépe vyhovovala jejich dovednostem i osobnostním rysům.“

Pozdní typy si často musejí protrpět období brutálního tápání, kdy své povolání teprve hledají. Julia Child vyráběla klobouky, pracovala pro americké tajné služby (byla součástí týmu, který se snažil vyvinout účinný repelent proti žralokům) a dříve, než se v sedmatřiceti zapsala do francouzské školy vaření, pomýšlela na dráhu spisovatelky. Zmíněný van Gogh prodával obrazy, byl učitelem, knihkupcem a potulným kazatelem; malovat začal teprve v sedmadvaceti. Během let tápání působil zoufale. Jeho rodina pozorovala jeho opětovná selhání s rozpaky. 

Pozdní typy se na počátku pouštějí a opakovaně vzdávají tolik různých činností a zaměstnání, že lidé v jejich okolí pochybují o jejich odolnosti. Ale právě v tomto období se u nich podle psychologů rozvíjí ona „různorodá zvědavost“ – tedy schopnost střídat širokou škálu zájmů způsobem, který zdánlivě nedává velký smysl.  

Výhody tohoto typu zvědavosti může být z krátkodobého hlediska těžké pochopit, ale stanou se zjevnými v okamžiku, kdy pozdní typy začnou využívat šířku svých znalostí a nově spojovat zdánlivě neslučitelné myšlenky. Když psycholog Howard Gruber studoval deníky Charlese Darwina, zjistil, že si během desetiletí před vydáním knihy O původu druhů dopisoval s nejméně 231 vědci, kteří pracovali ve třinácti široce pojatých oborech – od ekonomie po geologii, od anatomie korýšů po sexuální život ptáků. Kdyby nemohl kombinovat tyto velmi vzdálené proudy, nikdy by své mistrovské dílo nenapsal.

Epstein píše, že mnozí nejúspěšnější vědci mají velmi široký okruh zájmů a věnují se také často různým typům vystupování: držitelé Nobelovy ceny vykazují dvaadvacetkrát vyšší pravděpodobnost, že tráví velkou část svého času jako amatérští herci, hudebníci nebo kouzelníci, než kolegové, kteří Nobelovu cenu nikdy nezískali. Epstein cituje Santiaga Ramóna y Cajala, zakladatele moderní neurovědy: „Tomu, kdo takové vědce pozoruje zpovzdálí, se může zdát, že jen zbytečně plýtvají svou energií. Ve skutečnosti ji ale usměrňují a posilují.“ 

Pozdní typy mají rovněž zvýšenou toleranci k nejednoznačnosti a dokážou k řešení jednoho složitého problému využít více způsobů myšlení. Vykazují také vysokou toleranci k neefektivnímu jednání. Procházejí životem jako zvědavý zákazník knihkupectví. Historik Daniel Boorstin již v pokročilém věku napsal: „Mé myšlení a psaní vždy vedl duch amatérismu.“ Po celý život přecházel od jednoho tématu ke druhému; hrál si a užíval si to.  

Schopnost sebevzdělávání. Pozdní typy nenaleznou své místo a poslání dříve, než začnou být pro tradiční vzdělávací systém příliš staří. Musejí se tedy vzdělávat sami. Úspěšný autodidakt začíná tím, čemu psychologové říkají „vysoká poznávací potřeba“ – jinými slovy, rád hodně přemýšlí. Ian Leslie ve své knize Curious (Zvědaví) vyjmenovává řadu výroků, které naznačují právě takovou potřebu, pokud na ně daná osoba odpoví kladně. Třeba: „Dávám přednost složitým problémům před jednoduchými“, „Dávám přednost tomu, že je můj život plný hádanek, na které neznám odpověď“, „Uspokojuje mě, když mohu o věcech dlouhé hodiny usilovně přemýšlet.“ 

Klasickým příkladem takových poznávacích potřeb byl Leonardo da Vinci. Stačí se podívat na slavné seznamy výzkumných projektů, které zadal sám sobě: „Zeptej se znalce aritmetiky, jak převést trojúhelník na čtverec stejného obsahu… prozkoumej kuši… zeptej se, jak je možné měřit Slunce… nakresli Milán.“ Podobně fungoval Benjamin Franklin. Když byl jmenován americkým vyslancem ve Francii, mohl odpočívat na svých transatlantických plavbách. Místo toho si z nich udělal vědecké expedice, při nichž měřil teplotu vody, což ho dovedlo k objevu a zmapování Golfského proudu. 

Pozdní typy přitom tuto zvýšenou potřebu poznávání kombinují se zdánlivě protichůdnou epistemickou pokorou. Jsou agresivní ve své touze něco se dozvědět, ale zároveň jsou skromní a chápou, jak omezené jejich možnosti poznávání jsou a kolik toho ještě nevědí. 

Jinak řečeno, tato mentalita kombinuje vysokou víru ve vlastní schopnosti (dokážu na to přijít sám; vím, že moje kritéria jsou správná a většina se mýlí) s vysokou mírou pochybností o sobě samých (hodně toho nevím a v mnoha ohledech zaostávám). 

Tato kombinace je také receptem na celoživotní sebevzdělávání. Pozdní typy se učí pomaleji, ale důkladněji právě proto, že vše zkoumají samy, po svém. A výhody tohoto postupu se časem načítají. Čím více o něčem něco víte, tím rychleji se můžete učit. Šachový velmistr, v jehož paměti jsou uloženy tisíce šachových partií, pochopí novou strategii mnohem rychleji než začínající šachista. Znalost plodí další znalost. Vědci to nazývají Matoušovým efektem: „Neboť kdo má, tomu bude dáno a bude se těšit ještě větší hojnosti.“ 

Schopnost se nakonec do něčeho pořádně pustit. Lidé, kteří s úspěchem otálejí, se samozřejmě nemohou rozptylovat a „bloumat“ donekonečna. V určitou chvíli se musejí zakousnout do něčeho, co skutečně dokáže zaujmout jejich vnitřní puzení. A musejí se do takového problému pustit naplno. Ray Kroc zažil klasické období roztěkanosti. Prodával galanterní zboží. Hrál na piano v nevěstinci. Předčítal telegrafní pásky na burze v Chicagu. Prodával papírové kelímky a pak mixéry na mléčné koktejly. U toho si všiml, že jedna restaurace jich nakupuje neskutečné množství. To ho zaujalo a vyrazil se na ni podívat přes půl Ameriky. Našel restauraci s rychlým občerstvením, která dokázala jídla chrlit rychleji než kterákoli jiná, jakou znal. „Na okamžiku, kdy Kroc objevil McDonald’s, bylo něco téměř náboženského,“ píše ve své chystané knize Second Act (Druhé dějství) Henry Oliver. Kroca jednoduše zajímaly hamburgery, hranolky a mléčné koktejly více než běžné lidi. Zmíněnou restauraci koupil a vložil do ní svůj vlastní talent – schopnost prodejem licence vybudovat franšízu ve skutečně masivním měřítku. 

Mentalita objevitele. Zhruba ve středním věku se většina popisovaných lidí již odrazila ode dna a začala si užívat soustředěného úsilí. Práce je pohlcuje, jsou jí fascinováni. Ale protože mají obvykle méně dané vzorce myšlení a hledání souvislostí než lidé, kteří zažili úspěch dříve, mohou měnit názory a vylepšovat své postupy beze strachu, že se zpronevěří profesním normám. 

Máme představu, že nejšťastnější lidé jsou ti, kteří svůj život napnuli k nějakému cíli a pak ho dosáhli – vyhráli sportovní trofej nebo se dočkali uznání. Ale nejlepší okamžiky života se mohou nacházet také uprostřed celoživotního učení nebo hledání. Dělat něco tak naplňujícího, že odměnou je již samotná práce. „Úsilí je to jediné, co dává životu smysl,“ napsala kdysi psycholožka ze Stanfordovy univerzity Carol Dweck. „Znamená to, že vám na něčem záleží.“ 

„Tajemství života je mít úkol. Něco, čemu je možné zasvětit celý život, čemu dáváte vše každou minutu dne po zbytek života,“ řekl kdysi sochař Henry Moore básníkovi Donaldu Hallovi. „A nejdůležitější je – musí to být něco, co nelze udělat.“

Mrzutost ve stáří. Až dosud jsem pozdní typy popisoval tak, jako by všichni byli jen otevření, zvědaví a zvídaví. Nezapomínejte však, že mnozí z nich se po celý život potýkali se zavedenými institucemi – a přirozeně si tak vypěstovali vzdorovitý, načuřený, až permanentně naštvaný způsob myšlení. 

Skvělý umělecký kritik Sir Kenneth Clark psal ve svém eseji The Artist Grows Old (Jak umělci stárnou) o malířích jako Tizian, Michelangelo, Rembrandt nebo Cézanne, kteří svá nejlepší díla vytvořili až na konci života, někdy už jim bylo přes osmdesát nebo i devadesát. Všiml si, že sice malovali s vášní, která však byla prostoupena něčím, co nazval „transcendentálním pesimismem“. Umělci, kteří dosáhli svého vrcholu v pozdním věku, mají podle něj „velmi negativní pohled na lidský život“. Pohání je svatý hněv. Britský malíř William Turner cítil na sklonku života takovou beznaděj, že téměř nemluvil. „Staří umělci jsou samotáři,“ píše Clark. „Jako většinu starých lidí, i je nudí a zároveň dráždí společnost jiných dvojnohých bytostí a zároveň je vlastní izolace deprimuje. Jsou také podezíraví vůči rušivým vnějším vlivům.“ 

Rozzlobení staří umělci vracejí úder prostřednictvím štětce. Odvracejí se od realismu. Jejich pojetí malby je stále svobodnější. „Cézanne, který ve středním věku maloval s jemností akvarelisty a téměř se bál, jak sám říkal, pošpinit bělost plátna, na něj nakonec útočil hutnými tahy plnými vášně,“ píše Clark. „Rostoucí vitalitu staré ruky lze jen těžko vysvětlit.“ 

Mladší umělci – stejně jako mladí lidé v jakémkoli oboru – se snaží naučit jazyk řemesla. Ti starší, podobně jako zkušení odborníci v kterékoli oblasti, již jazyk ovládli a pokoušejí se ho změnit. Mají pocit, že mohou svobodně odhodit pravidla, která dusí jejich prorocký hlas. Mohou jasněji a jednodušeji vyjádřit to, co chtějí a potřebují. 

Clarkova analýza je pronikavá, ale myslím, že možná příliš zevšeobecňuje. Jeho teorie se vztahuje k rozhněvaným pesimistickým malbám, jako je Michelangelovo pozdní dílo Ukřižování svatého Petra, obraz starého muže bouřícího se proti nelidskosti světa. Clarkovu teorii ale nelze použít například na Rembrandtovo pozdní dílo Návrat marnotratného syna. V době, kdy obraz maloval, byl starý, na mizině a vyšel z módy. Jeho žena a mnohé z jeho dětí zemřeli dříve než on. Návrat marnotratného syna je ale prodchnut duchem svatého odpuštění. Zachycuje otce, který nabízí nekonečnou lásku svému nezdárnému, vyhublému a vděčnému synovi. Scéna nemůže být něžnější. 

Moudrost. Mnohé ze zmíněných osobností dokážou po celoživotním experimentování překročit hranice svého řemesla nebo kariéry a dosáhnout hluboké moudrosti. 

Moudrost je přitom složitá vlastnost. Začíná schopností rozpoznávat vzorce, využíváním zkušeností k porozumění tomu, co se skutečně děje. Neurovědec Elkhonon Goldberg nabízí klasickou definici takové schopnosti ve své knize The Wisdom Paradox (Paradox moudrosti). „Když řeším něco, co se zvenčí může zdát jako náročný problém, často vynechám složité mentální operace, které se jako zázrakem stanou zbytečnými.“ Píše: „Řešení přichází bez námahy, hladce, jakoby samo od sebe. Co jsem s věkem ztratil na schopnosti tvrdě duševně pracovat, to jsem podle všeho nabyl v umění okamžité, až nespravedlivě snadné intuice.“ 

Ale to, co nazýváme moudrostí, je ve skutečnosti více než pouhé rozpoznávání vzorců. Je to také schopnost nahlížet věci z různých úhlů, spojovat různé perspektivy a spočinout v napětí mezi nimi. Cézanne si po šedesátce zřídil ateliér v Provence a namaloval sérii obrazů jediné hory, Mont Sainte-Victoire, jež je dnes často považována za jeho nejlepší práci. Maloval ji v různou denní dobu, v různém světle. Nezachycoval vlastně ani tak horu jako čas. Zároveň maloval samo vnímání, jeho neustálou proměnu, nejistotu a vývoj. „Postupuji velmi zvolna,“ napsal malíři Émilovi Bernardovi, „protože se mi příroda vyjevuje velmi složitými způsoby a postup vpřed je nekonečný.“ 

„Staří lidé by měli být objevitelé,“ napsal T. S. Eliot v básni East Coker. „Tady nebo tam už nejsou důležité. Musíme být nehybní, a přece se posunout do jiné intenzity k jinému spojování, hlubšímu přijímání.“ (Překlad Martina Hilského v básnické knize Čtyři kvartety, Argo 2024 – pozn. překladatele.) Pro některé pozdní typy průzkum nikdy nekončí. Mají svůj zvláštní způsob bytí ve světě, který s přibývajícím věkem vyjadřují stále složitějším způsobem. 

Moudrost je intelektuálním rysem, schopností nahlížet realitu takovou, jaká skutečně je. Je to však i morální vlastnost: Sebestředného člověka bychom moudrým nenazvali. A má také spirituální rozměr, moudrý člověk nese v sobě jistý klid, schopnost zůstat pokojný v okamžiku, kdy jsou ostatní zaplaveni negativními emocemi. 

V mládí byli mými učiteli William Buckley a Milton Friedman, oba v té době na sklonku své kariéry. Oba dokázali proměnit dějiny. Buckley vytvořil moderní konzervativní hnutí, které vedlo ke zvolení Ronalda Reagana. Friedman změnil ekonomii a stal se držitelem Nobelovy ceny. Měl jsem možnost zeptat se každého z nich zvlášť, zda měli někdy pocit, že svou práci završili, protrhli cílovou pásku a nyní mohou odpočívat. Ani jeden nechápal, na co se ptám. Nikdy nepolevili, každý jednotlivý den svého života usilovali o to, co považovali za lepší společnost. 

Zesnulý kněz a můj přítel Tim Keller nebyl typickým představitelem popisované kategorie lidí, kteří dosáhli vrcholu později; jeho nadání bylo zjevné už v mládí. Nicméně v církvi venkovské Virginie, kam ho povolání zavedlo, neměl jeho talent příliš velký prostor k realizaci.  

Na vydání své první knihy se cítil dostatečně způsobilý až v osmapadesáti letech. V nadcházejících deseti letech pak vydal zhruba třicet dalších, v nichž využil všechnu moudrost, kterou během života nashromáždil. Prodalo se jich více než 25 milionů výtisků. Ve stejnou dobu také založil Vykupitelovu presbyteriánskou církev, nejvlivnější náboženskou organizaci v New Yorku a možná i v Americe. 

Když Tim ve svých sedmdesáti letech onemocněl rakovinou slinivky, byl stále na vrcholu svých pozdních sil. V časopise The Atlantic tehdy napsal, že ve stínu smrti se jeho spirituální vědomí jenom prohloubilo. Zažíval hlubší smutek a také větší radost. Z jeho posledních let si ale budu vždy pamatovat, jak mluvil mnohem ochotněji o stavu světa než o svém zdraví. Měl toho na rozdávání ještě mnohem více a pracoval horečně do poslední chvíle. Zanechal po sobě program, jak napravit americkou církev – konkrétní akční plán pro křesťanskou přítomnost v rozvrácené Americe. 

Podobných příběhů si všímám stále častěji. Lidé, kteří dosahují vrcholu teprve později, sprintují i v posledním kole – nezpomalují ani s úpadkem, který nevyhnutelně provází pokročilý věk. Stále hledají. Stále se snaží. Celým svým srdcem.