Práce šlechtí

Stala se mi nedávno zajímavá věc. V rozhovoru pro jeden americký literární web se mě redaktorka ptala, čím to, že v mých textech postavy tolik pracují. Spravují sítě, okopávají zahradu, vypeckovávají třešně, přebírají rudu na pásu, nosí bedny se zeleninou, až z toho mají mozoly. Co jsem tím chtěla říct? Překvapilo mě to. Prací se přeci vztahujeme ke světu a formujeme ho ke svému obrazu, prací rukama dostáváme ze sebe tvrdost a bolest, rukama dítě poznává svět a učí se s ním vyjít. 

Pak se mi to o pár měsíců později stalo znovu, když se mě na semináři zahraniční studentky zeptaly, jak jsem dokázala tak dobře popsat ty různé pracovní činnosti? Kde jsem to tak dobře vyrešeršovala? Koktala jsem, že prababičku jsem vídala jen s motyčkou v ruce. Tu druhou, sedlčanskou, už jsem znala jen jako ležící v seknici statku, kterému vdechla život. Ovdověla mladá a zůstaly jí na krku dvě malé děti, dobytek ve stáji a velké polnosti a lesy, nemluvě o bolševikovi, který se ji dlouhé roky pokoušel rozkulačit, než to nakonec vzdala a vstoupila do kolchozu. Sama orala i kydala hnůj. Strejka, její syn, uměl v hospodářství cokoli postavit a opravit, od těžkých bran po vrata do maštale, a když měl zrovna volno, chodil plavit koně. I moje maminka ještě jako šestiletá pomáhala vázat povřísla. Můj tatínek byl sice mistr zvuku, ale dům postavil vlastníma rukama, sama jsem vozila kolečka s maltou. To byly moje zdroje inspirace a mí hrdinové. 

Nepochybuji, že většina ctěných čtenářů Respektu ví, jak správně držet kosu a nasekat dříví. Zároveň nám ale nepochybně bude dorůstat stále více mladých lidí, kteří manuální práci znají jen jako exotickou činnost z knih či filmů, nad kterou se dá vykřiknout Wow!; žijí ve městě, s prarodiči se nevídají, rodič jim objedná jídlo na Boltu a úklid obstará iRoomba. Do přírody nechodí, na skautské tábory nejezdí, a tak neznají pocit, že aby mohli někde složit hlavu, musejí si nejdřív postavit týpí nebo podsadový stan. Že aby mohli opravit táborová kamna, musejí nabrat ten správný jíl z potoka. Nikdo jim neukázal, jak nařezat pruty na opékání. Nikdy nezakusili radost z toho, že vidí fyzický výsledek své práce a můžou si ho osahat. Položit si na něj hrnek nebo si ho obléknout.