Střelba do vlastní nohy

Byl přelom února a března 2022, začátek ruské agrese vůči Ukrajině. Lvov na západě země praskal ve švech pod náporem uprchlíků. Uprostřed nepřehledné vřavy plné zmatku a emocí stál na peronu lvovského nádraží kolega Tomáš Vlach s telefonem u ucha.

Mezi Pardubicemi a Kyjevem koordinoval evakuaci těžce postižené devítileté ukrajinské holčičky Jaroslavy Žuňové, která uvázla v téměř okupovaném Kyjevě a její zdravotní stav se prudce zhoršoval. Tomáš pomohl s přesunem vlakem do Lvova, kam dorazila evakuační sanitka z Pardubic.

To, co dnes vypadá banálně, byl v tehdejší atmosféře plné paniky, nefungujícího spojení i strachu z jaderné války malý zázrak. Za pomoc Jaroslavě, trvale upoutané na lůžko, posléze Česku osobně děkovala manželka ukrajinského prezidenta Olena Zelenská. Už tehdy mě napadlo, že by si za tento případ Tomáš Vlach zasloužil metál. „Samozřejmost, ne?“ odbyl mě.