Jak Daniel Radcliffe vyrostl z Harryho Pottera

Dvacátého třetího srpna 2000 se v Londýně konala tisková konference, které předcházelo náročné hledání a několik měsíců spekulací v médiích. Spolu s dalšími dvěma dětskými představiteli byl na ní veřejnosti konečně představen i herec, který měl v první filmové adaptaci bestsellerů J. K. Rowling ztvárnit Harryho Pottera. Podle titulků v tehdejším televizním vysílání BBC znělo jméno jedenáctiletého šťastlivce „Daniel Radford“.

Do předchozího roku neměl Daniel Radcliffe, jak se chlapec ve skutečnosti jmenoval, žádné herecké zkušenosti s výjimkou malé role opičáka ve školním představení (to mu bylo šest). Když se tedy přihlásil do konkurzu na britskou televizní adaptaci Davida Copperfielda, neměl velké očekávání ani ambice. Zažíval ve škole těžké časy a jeho rodiče (otec byl literární agent, matka pracovala ve filmovém castingu) si mysleli, že zkušenost z konkurzu by mu mohla zvednout sebevědomí. Měli za to, že jejich syn alespoň na pár hodin zahlédne svět, který nikdo z jeho spolužáků nezná. Jenže desetiletý Radcliffe nakonec roli mladého Copperfielda po boku hvězd Maggie Smith a Boba Hoskinse získal. A teď tohle!

Na tiskové konferenci si evidentně nervózní Radcliffe nasadil kulaté brýle, které měla nosit jeho postava, ale on sám je nepotřeboval, a vyprávěl novinářům, jak se rozbrečel, když se zprávu dozvěděl. (Byl prý zrovna na toaletě.) Všechny přítomné pak zjevně okouzlilo jeho přiznání, že „si myslí, že je trochu jako Harry, protože by taky chtěl mít sovu“. Na otázku, jaký má pocit z toho, že se stane slavným, odpověděl: „To bude super.“

Pokud tato slova vyjadřovala nevinnost mládí a jeho blaženou nevědomost ohledně všeho, co na něj svět brzy naloží, pak tenhle stav netrval dlouho. Ve skutečnosti ani ne den. Už nazítří se totiž v listu Daily Mail objevil článek s titulkem „Harry Pottere, měj se na pozoru!“. Jeho pravděpodobným autorem byl Jack Wild, bývalá dětská herecká hvězda, která v roce 1968 ztvárnila hlavní roli ve filmovém muzikálu Oliver! a jejíž život a kariéru později zničil alkohol a finanční problémy. Poslední řádky článku byly adresovány přímo Radcliffovi: „A především, užívej si slávy a peněz, dokud to jde, obojí je totiž pomíjivé. Vím to z vlastní tvrdé zkušenosti.“

Podobných vzkazů čekala na Radcliffa ještě spousta.

Mezi Davidem Copperfieldem a prvním Harrym Potterem měl ještě malou roli ve filmu Johna Boormana Agent z Panamy. Když se Boormana na Radcliffa ptali, nebral si, mírně řečeno, servítky: „Myslím, že je to pro desetiletého kluka strašný osud. Je to hrozně milé dítě, mám ho opravdu rád. (…) Když jsem se dozvěděl, že nějaké příští čtyři roky stráví tím, že bude dělat na Potterovi, vyrazilo mi to dech. To vlastně znamená rozloučit se s dětstvím, ne?“ A Boormanův závěr? „Navždy už bude jenom Harry Potter. Vážně skvělé vyhlídky.“

„Vzpomínám si, že mě to trošku rozhodilo,“ vypráví Radcliffe dnes. „Už jenom obrat strašný osud…“ Ale jak se čas v roli Pottera prodlužoval, z jednoho filmu se staly dva, a nakonec osm a čtyři roky se natáhly na deset, postupně si na neustálé opakování tohoto motivu zvykl. „Otázka, jestli nás to všechny nezničí, zaznívala pořád dokola,“ vzpomíná. 

Od samého počátku si byl vědom dvou soupeřících motivů. Dvou nevyhnutelných osudů, které se mírně proplétaly a jež mu svět předpovídal. „Zblbneš z toho,“ zněla první předpověď. „Nemáš šanci na pořádnou kariéru,“ věštila mu druhá. Rozhodl se, že se bude zuby nehty bránit oběma.

„Když se ohlížím zpět, tak mě reakce mého třináctiletého čtrnáctiletého já vlastně příjemně udivuje,“ vypráví dnes čtyřiatřicetiletý muž v zákulisí divadla na Broadwayi, kde je právě jednou z hvězd muzikálu Stephena Sondheima Merrily We Roll Along. „Už tehdy jsem si dokázal říct: Jděte do háje, dokážu vám, že nemáte pravdu. A věřit tomu.“