Jak Daniel Radcliffe vyrostl z Harryho Pottera

Dvacátého třetího srpna 2000 se v Londýně konala tisková konference, které předcházelo náročné hledání a několik měsíců spekulací v médiích. Spolu s dalšími dvěma dětskými představiteli byl na ní veřejnosti konečně představen i herec, který měl v první filmové adaptaci bestsellerů J. K. Rowling ztvárnit Harryho Pottera. Podle titulků v tehdejším televizním vysílání BBC znělo jméno jedenáctiletého šťastlivce „Daniel Radford“.

Do předchozího roku neměl Daniel Radcliffe, jak se chlapec ve skutečnosti jmenoval, žádné herecké zkušenosti s výjimkou malé role opičáka ve školním představení (to mu bylo šest). Když se tedy přihlásil do konkurzu na britskou televizní adaptaci Davida Copperfielda, neměl velké očekávání ani ambice. Zažíval ve škole těžké časy a jeho rodiče (otec byl literární agent, matka pracovala ve filmovém castingu) si mysleli, že zkušenost z konkurzu by mu mohla zvednout sebevědomí. Měli za to, že jejich syn alespoň na pár hodin zahlédne svět, který nikdo z jeho spolužáků nezná. Jenže desetiletý Radcliffe nakonec roli mladého Copperfielda po boku hvězd Maggie Smith a Boba Hoskinse získal. A teď tohle!

Na tiskové konferenci si evidentně nervózní Radcliffe nasadil kulaté brýle, které měla nosit jeho postava, ale on sám je nepotřeboval, a vyprávěl novinářům, jak se rozbrečel, když se zprávu dozvěděl. (Byl prý zrovna na toaletě.) Všechny přítomné pak zjevně okouzlilo jeho přiznání, že „si myslí, že je trochu jako Harry, protože by taky chtěl mít sovu“. Na otázku, jaký má pocit z toho, že se stane slavným, odpověděl: „To bude super.“

Pokud tato slova vyjadřovala nevinnost mládí a jeho blaženou nevědomost ohledně všeho, co na něj svět brzy naloží, pak tenhle stav netrval dlouho. Ve skutečnosti ani ne den. Už nazítří se totiž v listu Daily Mail objevil článek s titulkem „Harry Pottere, měj se na pozoru!“. Jeho pravděpodobným autorem byl Jack Wild, bývalá dětská herecká hvězda, která v roce 1968 ztvárnila hlavní roli ve filmovém muzikálu Oliver! a jejíž život a kariéru později zničil alkohol a finanční problémy. Poslední řádky článku byly adresovány přímo Radcliffovi: „A především, užívej si slávy a peněz, dokud to jde, obojí je totiž pomíjivé. Vím to z vlastní tvrdé zkušenosti.“

Podobných vzkazů čekala na Radcliffa ještě spousta.

Mezi Davidem Copperfieldem a prvním Harrym Potterem měl ještě malou roli ve filmu Johna Boormana Agent z Panamy. Když se Boormana na Radcliffa ptali, nebral si, mírně řečeno, servítky: „Myslím, že je to pro desetiletého kluka strašný osud. Je to hrozně milé dítě, mám ho opravdu rád. (…) Když jsem se dozvěděl, že nějaké příští čtyři roky stráví tím, že bude dělat na Potterovi, vyrazilo mi to dech. To vlastně znamená rozloučit se s dětstvím, ne?“ A Boormanův závěr? „Navždy už bude jenom Harry Potter. Vážně skvělé vyhlídky.“

„Vzpomínám si, že mě to trošku rozhodilo,“ vypráví Radcliffe dnes. „Už jenom obrat strašný osud…“ Ale jak se čas v roli Pottera prodlužoval, z jednoho filmu se staly dva, a nakonec osm a čtyři roky se natáhly na deset, postupně si na neustálé opakování tohoto motivu zvykl. „Otázka, jestli nás to všechny nezničí, zaznívala pořád dokola,“ vzpomíná. 

Od samého počátku si byl vědom dvou soupeřících motivů. Dvou nevyhnutelných osudů, které se mírně proplétaly a jež mu svět předpovídal. „Zblbneš z toho,“ zněla první předpověď. „Nemáš šanci na pořádnou kariéru,“ věštila mu druhá. Rozhodl se, že se bude zuby nehty bránit oběma.

„Když se ohlížím zpět, tak mě reakce mého třináctiletého čtrnáctiletého já vlastně příjemně udivuje,“ vypráví dnes čtyřiatřicetiletý muž v zákulisí divadla na Broadwayi, kde je právě jednou z hvězd muzikálu Stephena Sondheima Merrily We Roll Along. „Už tehdy jsem si dokázal říct: Jděte do háje, dokážu vám, že nemáte pravdu. A věřit tomu.“

Ztrápený výraz 

Když se úspěch dostaví tak brzy, může se i člověk, kterého se to týká, ptát, co přesně ho k němu nasměrovalo a za co mu vděčí.

Radcliffa podle jeho vlastních slov fascinuje, že ve třech ze čtyř prvních rolí byl sirotkem: Davidem Copperfieldem, Harrym Potterem a chlapcem jménem Maps, který žije v sirotčinci v australském příběhu o dospívání z roku 2007 s názvem Prosincoví kluci. Ani dnes si není jistý, proč to tak bylo. „Můj život byl v mnoha ohledech to nejlepší a nejstabilnější, co si člověk může přát,“ říká. Jeho skuteční rodiče „tvořili neuvěřitelně milující pár“. Ale když se na něj lidé dívali skrze objektiv kamery, zjevně v něm něco viděli. Něco, o čem sám nevěděl.

Do role Harryho Pottera Radcliffa obsadil režisér Chris Columbus. „Pamatuju si na dlouhé rozhovory s Jo Rowling,“ vyprávěl mi. „Když jsme se bavili o tom, jaký by Harry měl být, opakovaně se vracela jedna charakteristika: mělo by ho něco trápit. Na Harrym mělo být vidět jeho trápení.“ Columbus vzpomíná, jak si náhodou po dlouhém pracovním dni pustil v hotelu televizi a narazil na Davida Copperfielda. Viděl Radcliffa poprvé a okamžitě ho to zasáhlo: „Ten ztrápený výraz.“ Rozhodně se s ním chtěl osobně setkat.

Radcliffe tento příběh neslyší poprvé. Říká, že měl vždy dobrou představivost – a že jako jedináček trávil spoustu času ve své fantazii. „Ale s tvrzením, že jsem jako dítě vypadal nějak ztrápeně a že jsem si v sobě nesl nějakou temnotu, se moc neztotožňuji,“ říká. Je samozřejmě vděčný, že v něm lidé tohle viděli, podle jeho teorie se však jedná jen o hříčku přírody. „Vždycky jsem říkal, že mám prostě velké oči,“ svěřil se mi. „A myslím si, že to z velké části stojí za mým úspěchem.“ 

Columbus ale trvá na jiném vysvětlení. Zdůrazňuje, že viděl osm set až tisíc chlapců, ať už osobně nebo na videu. Když ale spatřil výsledek kamerových zkoušek s Radcliffem, byli on, Rowling i producent David Heyman přesvědčeni, že konečně našli herce, jakého hledali. „Daniel byl už tehdy složité dítě,“ vzpomíná. Problém byl, že studio mělo jiný názor. „Chtěli do role protlačit jiného kluka, ale já měl pocit, že je to takový ten obvyklý hollywoodský typ, i když byl z Británie. A nehrál přirozeně ani uvěřitelně,“ vypráví Columbus. „A tak jsme za Dana nepřestávali bojovat.“ Když jsem před režisérem zmínil Radcliffovu teorii o velkých očích, šmahem ji odmítl. „Ironické je, že větší oči měl ten kluk, kterého prosazovalo studio. Měl obrovské oči, ale absolutně žádnou osobnost.“

Radcliffovy první kamerové zkoušky jsou dnes dostupné on-line a nabízejí fascinující podívanou. S Columbem, který na záběru vidět není, nejdřív naprosto přesvědčivě rozpráví o dračích vejcích, ale pak přejdou k mnohem temnější a obtížnější scéně, v níž musí Radcliffe říkat slova jako: „Když jsi slyšel takhle křičet vlastní mámu těsně před tím, než ji zabili, hned tak na to nezapomeneš.“ Budoucí hvězda to zvládá s pozoruhodnou přirozenou a okouzlující intenzitou. Radcliffe záznam viděl poprvé teprve před několika lety, a i on sám si něčeho všiml. „Cítím se nesvůj pokaždé, když vidím své herecké začátky,“ vysvětluje. „Když jsem ale viděl tohle, říkal jsem si: Jo, opravdu mám talent vypadat, že jsem úplně v klidu.“

Já a chaos

Na počátku svého nového, potterovského života byl Radcliffe v podstatě izolován od veřejnosti. Natáčelo se skoro celý rok – a ještě před tím, než se zamiloval do herectví, tak propadl možnosti být mezi lidmi na place, především se štábem. Často se tak vrací k tomu, jak je vděčný za jeden nejspíše specificky britský rys filmové kultury: jakkoli ústřední roli mohou dětští herci mít, zachází se s nimi jako s dětmi, ne jako s dětskými hvězdami.

David Holmes, který byl devět let Radcliffovým kaskadérským dvojníkem, se stal jedním z jeho nejbližších kamarádů a parťákem při všech možných vylomeninách. „Byli jsme prostě dva kluci, kteří se skvěle baví,“ řekl mi o pět let starší Holmes. „Nechal jsem ho dělat všechno, co by mu pojišťovna nedovolila: skákat na trampolínách, ohánět se mečem, vrhnout se ze střechy pojízdné šatny na záchrannou matraci.“

Během natáčení bydlel Radcliffe doma u rodičů a do školy chodil, jak to jenom bylo možné, ale postupem času stále větší část vzdělání absolvoval se soukromými učiteli o přestávkách mezi natáčením. S tím, co všechno tohle bude znamenat v reálném životě a jak zvláštní a nepříjemné to jednou možná bude, se setkával pouze sporadicky.

„Velmi dobře si vzpomínám na fyzické pocity z premiéry prvního filmu,“ vypráví. „Můžete dítěti říkat, jak chcete, že teď na něj někde čeká milion lidí. A oni nás na to skutečně připravovali, ale když tam potom dorazíte a skutečně to prožíváte, tak vás všechen ten hluk a pocit, že se od vás něco očekává, porazí. Pamatuju si, že jsem se díval na svoje ruce a byly docela klidné, ale uvnitř jsem cítil, jak mi vibruje celé tělo. Nevím, jestli jste někdy zažili hyperventilaci, je to podobný pocit. Když se vám už už chce omdlít, ale neomdlíte.“

Nejsilněji se tenhle pocit dostavil v prosinci 2002, když letěl do Japonska propagovat druhý film. „Myslím, že tehdy to umožňovaly zákony ohledně soukromí,“ vzpomíná, „že bylo možné jednoduše zatelefonovat do letecké společnosti a zeptat se, jestli se na palubě nachází Daniel Radcliffe. A oni řekli, že ano.“ Než spolu s rodiči vystoupil z letadla, letuška jim oznámila, že na ploše je připraveno sto členů ochranky. Zdálo se to trochu přehnané, jenže nebylo. „Bylo tam sto členů ochranky, kterým se tak tak dařilo zadržovat pět tisíc lidí, fanoušky i novináře,“ popisuje herec. „Pamatuju si, že tam nějaká žena vytírala podlahu a že ji vlna fotografů a novinářů jednoduše smetla.“ Říká, že se už dlouho snaží někde najít záznam celé té divoké scény. Nahlas přemýšlí o tom, nakolik kamery snímaly chaos na letišti a nakolik se zaměřily na něj. „V určitém bodě jsme začali být já a chaos jedno a totéž,“ odpovídá si.

Radcliffovi v mysli utkvěly z onoho dne dvě jasné vzpomínky. První, když procházeli davem a knoflíková dírka matčina kabátu se zachytila o bundu vedle stojící ženy. „Jenom tak tam stály,“ vzpomíná, „a musely se od sebe během vteřiny oddělit.“  Další momentkou je reakce jeho rodičů, když se všichni konečně prodrali do auta. „Nebylo to úplně šílený?“ smáli se. Když na takové okamžiky vzpomíná, uvědomuje si, že právě tímto způsobem rodiče a další dospělí v jeho blízkosti udávali v podobných situacích tón. „To bylo divný. Pojeďme do hotelu,“ říkali například – a jemu to pomáhalo proměnit zážitek, který ho mohl zdrtit, v situaci, která byla sice i nadále naprosto neuchopitelná, ale přece jen se s ní dokázal vypořádat.

Nechtěl jsem se usmívat

Zhruba někdy během natáčení třetího dílu Harryho Pottera si Radcliffe uvědomil, že by se herectvím chtěl živit. Zároveň začal více vnímat vlastní výkon před kamerou, a přestože byly jednotlivé díly stále úspěšnější (nakonec všechny dohromady vydělaly osm miliard dolarů), jeho vlastní spokojenost ne vždy rostla odpovídajícím tempem.

Na jedno takové období si vzpomíná obzvlášť jasně, bylo to přibližně v době natáčení šestého dílu Harry Potter a Princ dvojí krve. Radcliffe měl představu o tom, jak by se jeho postava mohla uzavřít do sebe v důsledku traumatu prožitého na konci pátého dílu. V něm je Harry Potter svědkem smrti svého kmotra Siriuse Blacka, který mu v jeho filmovém životě nahrazoval rodiče. Ale při zpětném pohledu má herec pocit, že jeho podání je nakonec příliš prkenné a strojené. Situaci dále zhoršila neobratnost spojená s dospíváním: „Nechtěl jsem, aby se s mým obličejem dělo cokoli neobvyklého. Třeba jsem se tehdy zásadně nechtěl usmívat do kamery, protože jsem svůj úsměv nesnášel.“

Na konci ledna 2009, těsně před začátkem natáčení sedmého pokračování, se jeho reálný život zásadně a brutálně otřásl. Jeho kaskadérský dvojník Holmes ho navštívil spolu s dalším kamarádem v New Yorku. Po návratu do Anglie se Holmes začal připravovat na další natáčení. Během nácviku triku, v němž měl Harry po útoku obřího hada letět vzduchem prudce pozpátku, se něco pokazilo. Holmesovo tělo zavěšené na systému lan a kladek se ve vzduchu nečekaně otočilo, a když kaskadér narazil na kolmou vypolstrovanou zeď, jak bylo plánováno, zlomil si vaz a ochrnul. 

Radcliffe si zpočátku nedokázal připustit, co se vlastně stalo. „I když jsem ho viděl v posteli se všemi těmi hadičkami, které z něj trčely, i když vypadal, tak jak vypadal, můj mozek si stejně říkal: Nakonec se uzdravíš, lékaři dnes dokážou cokoli. Člověku to chvíli trvá, než pochopí, že s některými věcmi se prostě nedá nic dělat.“ 

Radcliffe s Holmesem zůstali blízkými přáteli. Herec mi jednou vyprávěl, že „Davův příběh je to největší z Pottera, co dodnes ovlivňuje můj život“. Před několika lety Holmes konečně souhlasil s tím, aby o jeho osudu vznikl dokumentární film. Radcliffe tedy začal zaznamenávat rozhovory s kaskadérem a dalšími lidmi. Ale poté se pořádně podíval, co to vlastně vzniká.

„Nevím, proč jsem si myslel, že bych byl schopen režírovat dokument,“ říká. Jak říká, nejhorší je, „že kladu otázky jako naprostý idiot“. Zjistil, že pokud má zpovídat Holmese nebo někoho, kdo je mu blízký, „je pro mě naprosto nemožné klást nepříjemné dotazy“. Z projektu se tedy raději stáhl a jeho roli převzal Dan Hartley, který pracoval na filmech o Potterovi jako kameraman. (Působivý výsledek měl premiéru loni na podzim pod názvem David Holmes: Chlapec, který přežil.)

Když jsem před Holmesem zmínil, co mi Radcliffe vyprávěl o své neschopnosti klást nepříjemné otázky, zdálo se nejdřív, že souhlasí. Pak se ale opravil. 

„Vlastně to není pravda,“ prohlásil. „Během lockdownu jsme si pravidelně jednou nebo dvakrát týdně volali na Zoomu. V tu dobu jsem ztrácel neurologické funkce v téhle paži,“ ukázal Holmes na pravou stranu svého těla, „a bolesti se už nedaly vydržet.“ Kaskadér neměl kvůli covidu k dispozici obvyklou nemocniční péči a uvědomil si, že Radcliffe „byl jedním z mála lidí, kvůli nimž jsem přemýšlel, jak se vlastně může kvadruplegik bez rukou a nohou zabít, aniž by tím přivodil trauma někomu dalšímu? O tom se vedou rozhovory opravdu obtížně. Není lehké poslouchat, jak někdo něco takového říká, ale to je realita.“ S Radcliffem se ale takové rozhovory vést daly: „Přemýšlí logicky, má dostatečnou emoční inteligenci a má taky cit pro to říct: ,Jasně, já to chápu, Dave.‘“

„Dokážeme s Davem zabrousit do opravdu obtížných témat,“ říká k tomu Radcliffe. „I když z toho určitě část lidí bude mít divný pocit, v těch rozhovorech je pořádná dávka humoru, protože on vynalézá nejrůznější praštěné stroje, aby mohl fungovat jako někdo, kdo má věci pod kontrolou.“

Radcliffe nabízí i další příklad. „Pamatuji si, že jedna z nejvtipnějších hlasových zpráv, které jsem kdy dostal, byla od něj ze safari v Africe, když vyprávěl, jak se má skvěle. A zároveň jak by bylo úžasné, kdyby tam zemřel na rohu nosorožce. Popisoval to velmi detailně. Takže ano, je to temné, je to dost zvláštní, ale jsou to rozhovory, jaké vedete s přáteli, kteří se nacházejí ve velmi specifické situaci. Znát se s Davem vás nutí přemýšlet o spoustě věcí.“

Byl jsem z ní paf 

Když Radcliffe opustil harrypotterovskou kuklu, nechtěl přestat pracovat. Bylo mu jasné, že některé věci nezmění – „Harry Potter bude první řádek mého nekrologu,“ říká. Ale i když to má být realita, ve které se bude napříště odehrávat jeho život, nemusí ho nutně omezovat. „Snažil jsem se tak vyzkoušet co nejvíce věcí s vědomím, že můj obraz v představách lidí nakonec pomůže proměnit spíše jejich součet než jedna konkrétní z nich.“  

Za klíčový moment ve svém hereckém vývoji považuje film Zbav se svých miláčků, v němž hrál v roce 2012, tedy rok po premiéře posledního dílu Harryho Pottera, a kde ztvárnil mladého Allena Ginsberga. Režisérem byl John Krokidas, který ho naučil, jak nově uvažovat o scénáři i pojetí postavy. Radcliffe byl dosud zvyklý fungovat jako kolečko v neúprosně seřízeném stroji a takové promýšlení filmu a postavy vůbec neznal. „Do té doby to vždycky bylo jenom o tom naučit se text, přijít na scénu a tam se řídit vlastním instinktem,“ vysvětluje.

Když se ho Krokidas zeptal na jeho pracovní metodu, musel mu Radcliffe vysvětlit, že žádnou nemá. Režisér ho tedy začal učit. „Byly to jen ty nejzákladnější věci,“ vzpomíná herec. Techniky, které by většina herců považovala jenom za úvod do studia. Ale pro něj bylo všechno nové. „Bylo to jako číst scénář podle různých záměrů vlastní postavy. Místo abych přemýšlel o tom, že chci vyvolat nějakou emoci, uvažoval jsem, k čemu chci pohnout jinou postavu ve scéně.“ V Krokidasově filmu hraje Radcliffe mladého básníka přesvědčivě a přirozeně. Pokud je to výsledek toho, co se tehdy čerstvě naučil, padla lekce skutečně na úrodnou půdu. 

Od toho, na co byl Radcliffe dosud zvyklý, se Krokidasovo vedení lišilo i v dalších, mnohem konkrétnějších aspektech. V průběhu scény, kdy Ginsberga v baru poprvé v životě sbalí jiný muž, podle Radcliffových vzpomínek Krokidas křičel: „Ne! Polib ho! Pořádnej nadrženej polibek!“ Jedná se o krátkou scénu, která ale předvídatelně vyvolala zájem ve stylu „Harry Potter se vyspal s mužem“. Jak Radcliffe vysvětloval v rozhovoru po premiéře, „dříve na mě režiséři volali obvykle něco v tom smyslu, kam se mám podívat, abych si včas všiml draka“.

Zmíněný film má pro Radcliffa ještě další význam. V jedné z prvních scén se Ginsberg setká s knihovnicí na Kolumbijské univerzitě, společně zmizí mezi regály, kde si ona klekne a poskytne mu orální sex. Radcliffe připouští, že až jednou jeho dnes ještě malý syn povyroste, bude to pro něj možná dost rozpačitá podívaná. Scéna se totiž datuje k prvním dnům známosti s jeho budoucí partnerkou Erin Darke. Krokidas donutil oba aktéry k hereckému cvičení, během nějž museli stát „třicet centimetrů od sebe, hledět si navzájem do očí a říkat, co je na tom druhém přitahuje nebo co se jim na něm líbí. A já jsem si okamžitě uvědomil, že se začínám červenat a říkal jsem si: Proboha, je absolutně bez šance, aby nepoznala, že jsem z ní úplně paf.“

Deset let se Radcliffe s Darke spolu na veřejnosti příliš neukazovali. Na červeném koberci se společně ocitli pouze několikrát. „Naučila mě hodně o mých vlastních hranicích,“ vypráví Radcliffe. „Lidé ke mně občas přistoupí na ulici a chovají se divně, jsou na mě sprostí nebo tak něco. A ona mi během let vštípila, že nemusím být příjemný na každého, kdo se ke mně chová divně. Myslím, že mě tím naučila vlastní autonomii.“

Zmínil jsem se, že jsem slyšel jejich vzácné společné vystoupení v roce 2021 v podcastu Love to See It With Emma and Claire, který se zaměřuje na seznamovací reality show. Dvojice se v epizodě horlivě zapojuje do stominutové diskuse o nejnovějších dílech Bachelor in Paradise.

Radcliffe měl vždy slabost pro různé typy reality TV. Hned mi vypráví o podivné improvizované roli, kterou příležitostně sehrává na okraji tohoto svérázného světa. Jeho kamarádka Emma Gray, která zmíněný podcast spolumoderuje, pořádá každý rok vánoční večírek, na němž Radcliffe občas narazí právě na protagonisty z okruhu reality show Bachelor in Paradise. „Diskuse s nimi mi vždycky přijde fascinující. Vždycky mám chuť jim radit se slávou, říkám si, že s tím mám docela zkušenosti a že oni se do toho právě řítí přímo po hlavě.“ A opakovaně zjišťuje, že se jich chce starostlivě ptát: „Jak se vám daří: Jste v pořádku?“

Strhující divadelní herec

V zákulisí newyorského Hudson Theatre mě Radcliffe vede do své malé šatny nalevo od jeviště, do níž se jde po kovové lávce. Zdvořile se mi přitom předem omlouvá. „Obávám se, že část rozhovoru povedu se staženými kalhotami.“

Už čtyři měsíce hraje jednu ze tří hlavních rolí ve slavné hře Stephena Sondheima Merrily We Roll Along, která se opožděně dočkala prvního úspěšného uvedení na Broadwayi. (V dubnu mu role vynesla první nominaci na Cenu Tony.) Když se v šatně posadí, skutečně nechá kalhoty spadnout ke kotníkům. Když odpoledne odcházel z domu, v němž žije společně s Darke a jejich synem, podvrtnul si nějak koleno. Proto je teď ve spodním prádle a na koleno si tiskne ledový obklad.

Divadlo hraje už polovinu života, a právě na jevišti se také poprvé odvážně vymanil ze stereotypních očekávání spojených s potterovskou érou. Když mu bylo sedmnáct, v době mezi uvedením čtvrtého a pátého dílu Harryho Pottera, se veřejnost dozvěděla, že se objeví v londýnském West Endu v hlavní roli znovu uvedené hry Equus ze sedmdesátých let. Hrál narušeného teenagera, který mrzačí koně jejich oslepováním, a role od něj mimo jiné vyžadovala, aby byl na jevišti několik minut zcela nahý.

Tehdy již slavný herec se nesnažil šokovat, pouze se pokoušel rozšířit hranice toho, kým může být. Aby zvládl vystoupení na jevišti, chodil osmnáct měsíců na hodiny hlasového projevu. První recenze ukázaly, že kritici byli skutečně překvapení. „Danielu Radcliffovi se dokonale povedlo odhodit plášť Harryho Pottera a představit se jako strhující divadelní herec s nečekaným rozsahem a hloubkou,“ popsal jeho výkon deník The Daily Telegraph.

Jím sušené maso a spím

Od té doby následovaly další divadelní role, mimo jiné v Mrzáku inishmaanském od Martina McDonagha a Konci hry Samuela Becketta. Deset měsíců hrál hlavní roli v obnoveném nastudování slavného broadwayského muzikálu Jak udělat kariéru snadno a rychle. A nyní tedy Merrily, Sondheimův pozpátku vyprávěný příběh o třech kamarádech.

Radcliffovi role podle všeho padne jako ulitá. Ačkoli rozhovory, které poskytoval v době, kdy hrál Harryho Pottera, byly obvykle proloženy exaltovanými výroky o punkových albech ze sedmdesátých let a jeho nejnovějších indierockových objevech, v žilách mu vždy kolovaly i jiné písně. Jeho rodiče se seznámili při hraní v muzikálech a v autě si pouštěli právě hudbu ze Sondheimových inscenací. Radcliffovi trvalo léta, než pochopil, že ne každé dětství bylo v tomhle ohledu stejné jako jeho. „Myslel jsem si, že všichni v autě poslouchají divadelní songy,“ prohlásil nedávno. „Myslel jsem, že to je hudba na cestování autem.“

Při jeho vystoupení lze sledovat dva druhy potěšení. Jak se dokáže ponořit do neokázalé sounáležitosti se souborem. A pak, když tu a tam vystoupí do popředí a přiměje všechny oči v hledišti, aby sledovaly každý jeho pohyb a nádech.

Dvakrát týdně teď vystupuje v dopoledním i večerním představení. Jednou odpoledne po matiné ho nacházím v jeho šatně, jak žvýká sušené maso. Kdosi se ho prý nedávno ptal, co dělá mezi představeními. „Odpověděl jsem: jím sušené maso a spím.“

Jeho stravovací návyky jsou poněkud nekonvenční, i když nemá dvě představení denně. Přes den většinou nejí a večer si dá jedno velké jídlo. „Zjistil jsem, že v mém mozku je něco jako vypínač. Když začnu něco dělat, neumím se vypnout.“ Když začne jíst, bude prý mít pořád chuť na další jídlo. Přiznává, že je k takovému chování náchylný. „Jsem osobnost se sklony k závislostem.“

Na přelomu dospívání a dospělosti se Radcliffe nenápadně přiblížil nadosah jedné podoby proroctví o tragickém údělu dětské herecké hvězdy, kterému se chtěl vyhnout. Začal pít, protože si myslel, že je to něco, v čem by se měl stát dobrým a co by mu mělo jít. „Měl jsem romantickou představu o všech těch starých hercích, kteří byli pořád namol a o nichž kolují nejrůznější historky. Ty mi přišly opravdu zábavné,“ vysvětluje. Konzumace alkoholu byla také součástí světa britských filmů, které miloval. „Říkal jsem si, že musím být schopen držet krok s těmi drsňáky ze štábů.“

Do pití se tedy pustil s vervou, což neznamená, že by mu opravdu šlo. Opakovaně přicházely výpadky paměti. „A s nimi se dostavil strach. Život se mění v neustálou otázku: Co jsem včera dělal? Kdo mi za chvíli zavolá?“ vzpomíná. „Vlastně teprve v posledních několika letech jsem přestal mít záchvaty paniky, kdykoli mi zazvoní telefon.“

Ptám se ho na něco, co mě napadlo až opožděně. Šestý díl Harryho Pottera, se kterým nebyl spokojený, jak mi už řekl, se natáčel právě v tomhle období. (Do kin šel, když mu bylo devatenáct.) Je to náhoda? Ne tak docela, říká. „Nemůžu se na ten film dívat, aniž bych si neřekl, že vypadám, jako by ve mně něco umřelo,“ dodává. „A jsem si jistý, že je to důsledek pití.“

Po nějaké době si uvědomil, že musí s pitím přestat. Zčásti proto, že se mu nelíbilo, jak naplňuje předpovězené klišé o vlastním pádu. „Říkal jsem si: proboha, stávám se přesně tím, co předpovídali.“ Ale hlavně toužil „dostat se z problémů a nemít pořád strach“.

Dostalo se mu taky povzbuzení. „Jako jeho kamarád jsem si uvědomil, že se o sebe vůbec nestará,“ řekl mi David Holmes. „Jednou přišel do nemocnice, vypadal unaveně – měl pytle pod očima a pleť taky nevypadala moc dobře. A já tam ležím s nákrčníkem a s hadičkou s výživou zastrčenou do nosu. Pro všechny na oddělení to znamenalo, že přišel Harry Potter, takže to vyvolalo spoustu pozornosti. Ale my jsme zatáhli závěsy okolo postele a já mu řekl: ‚Podívej, kámo, musíš se sebou něco dělat. Já tady nemůžu jen tak ležet a dívat se, jak to jde s tebou do háje. Pochop, že kdybych teď mohl vstát a pomoct ti, tak to, ku*va, udělám.“

Radcliffovo pití nějakým způsobem uniklo pozornosti britského tisku. Když ale poprvé vystřízlivěl (později měl ještě další epizody, teď už nepije více než deset let), rozhodl se v jednom rozhovoru o něco z toho podělit. Částečně to mělo fungovat jako prevence: Říkal si, že něco nakonec stejně vypluje na povrch a že je lepší být rychlejší. Zároveň měl pocit, že když takhle zmenší rozdíl mezi realitou a všeobecnou představou o svém životě, bude „šťastnější a bude se cítit víc v pohodě“. Nefungovalo to však tak, jak doufal. „Zjistil jsem, že čím více informací začnete sdílet, tím víc se lidé ptají.“ Ve světě celebrit pravda nemusí vždy přinést osvobození. Někdy prostě vyvolá ještě větší hlad po další pravdě. 

Nevděční spratci

Radcliffe se mnoha našimi rozhovory řítí silou vichřice. „Vím, že mluvím rychlostí milion kilometrů za hodinu, pořád různě odbočuju a vůbec,“ poznamenává trefně. Při jednom konkrétním tématu ale vše náhle zpomalí. Následují dlouhé pauzy a povzdechy. Chápe, proč se na to ptám, ale zdá se, že v hloubi duše není přesvědčen, že má smysl na tyhle otázky odpovídat.

Nejprve několik souvislostí. Radcliffe se dlouhodobě veřejně zasazuje o projekt Trevor – linku pro prevenci sebevražd LGBT+ lidí a krizovou intervenci. S projektem se seznámil v roce 2009, když hrál ve zmíněné inscenaci Equus. Protože vyrůstal obklopený gay přáteli svých rodičů, bylo pro něj nepochopitelné, když zjistil, jaké předsudky o nich panují. A právě tady viděl konkrétní příležitost, jak by mohl pomáhat. „Pokud mohl slavný mladý heterosexuální herec z naší filmové série být nějak užitečný v tom, aby se lidé zbytečně nezabíjeli, pak jsem toho chtěl být součástí,“ vysvětluje. Časem si uvědomil zvláštní symbiózu, kterou nečekal: „Došla mi souvislost s Harrym Potterem. Právě v těchto knihách a filmech nachází útěchu spousta lidí, kteří se nějak potýkají s pocitem izolace, s odmítnutím ze strany rodiny a žijí s nějakým tajemstvím.“

V roce 2020 napsala J. K. Rowling sérii tweetů, jež vyvolaly mediální skandál. Autorka začala sarkasticky komentovat článek, jenž používal obrat „lidé, kteří menstruují“, a všechno ještě završila výroky považovanými mnohými za transfobní. O několik dní později zveřejnil Radcliffe prostřednictvím projektu Trevor osobní prohlášení.

„Uvědomuji si, že některé tiskové agentury to pravděpodobně vykreslí jako boj mezi mnou a J. K. Rowling, ale tak to opravdu není – a není to teď ani důležité,“ začal a pak pokračoval: „Transgender ženy jsou ženy. Jakékoli opačné tvrzení stírá identitu a důstojnost transgender osob a je v rozporu se všemi doporučeními odborných zdravotnických organizací, jež mají v této oblasti mnohem větší odborné znalosti než Jo nebo já.“

Vyjádřil také naději, že to nemusí nijak poškodit zážitek čtenářů z četby Harryho Pottera. Řekl, že to, co v něm lidé nacházejí, například, že síla tkví v rozdílnosti a že dogmatické myšlenky o čistokrevnosti vedou k útlaku zranitelných skupin lidí, nadále zůstává mezi čtenáři a knihami – a „je to posvátné“.

„Spolupracoval jsem v tu dobu s projektem Trevor už dvanáct let a přišlo by mi to, nevím, jako zbabělost nijak se nevyjádřit,“ vysvětluje Radcliffe, když toto téma nadhodím. „Chtěl jsem pomoci lidem, na které mají takové komentáře negativní dopad,“ dodává. „A taky říct, že pokud si tohle myslí Jo, neznamená to, že si to myslí všichni, kdo jsou s potterovským světem nějak spjatí.“

Rowling od prvních tweetů z června 2020 znovu a znovu opakuje, že věří v důležitost biologického základu pohlaví a že hnutí za práva trans lidí podrývá postavení žen jako chráněné skupiny. Radcliffe tvrdí, že kvůli tomu s Rowling není v žádném kontaktu. „V podstatě je mi z toho strašně smutno,“ říká, „protože vidím člověka, kterého jsem poznal, vzpomínám na tu dobu, kdy jsme se poznali, a na knihy, které napsala, na svět, který stvořila, a to všechno ve mně vyvolává hlubokou empatii.“

V době, kdy spor vrcholil, byl Radcliffe často zařazován po bok Emmy Watson a Ruperta Grinta – dalších hvězd Harryho Pottera, kteří rovněž vyjádřili svou podporu trans osobám. Obzvláště v britském tisku podle něj panuje dodnes atmosféra, „jako bychom všichni tři byli trochu nevděční spratci. Chtěli to napsat už dlouho a teď konečně dostali příležitost. Tak ať si to klidně myslí,“ říká Radcliffe. A nijak ho prý netrápí, jak je tenhle pohled scestný. „Samozřejmě, Harry Potter by bez Jo vůbec nebyl a nic v mém životě by se pravděpodobně neodehrálo tak, jak se odehrálo, nebýt jí. To ale přece neznamená, že zůstáváte celý život něčím dlužníkem i ve věcech, kterým doopravdy věříte.“

Se svými pečlivě formulovanými postoji se mi Radcliffe svěřil počátkem tohoto roku. Před tím, než Rowling (jež se pro tento článek odmítla vyjádřit) jejich spor opět přenesla do osobní roviny. Ve druhém dubnovém týdnu napsala sérii příspěvků na síť X v reakci na zveřejnění zprávy financované britskou vládou, která jako jedno z rozsáhlé řady zjištění uvádí, že „pro většinu mladých lidí nemusí být lékařský zákrok nejlepším řešením“, jak jim pomoci v případech, „kdy se potýkají s vnitřními genderovými rozpory nebo úzkostí“.

Rowling to prezentovala jako vítězství svých postojů. Když jeden z jejích stoupenců na síti poznamenal, že „jen čeká na to, kdy se vám Dan a Emma velmi veřejně omluví“, a dodal, že Radcliffe a Watson si mohou být jisti, že jim Rowling odpustí, vložila se do debaty sama autorka. „Jisti určitě ne,“ napsala a charakterizovala oba herce jako „celebrity, které se přivinuly k hnutí, jehož cílem je podkopat těžce vybojovaná práva žen“. Radcliffe mi v reakci na to řekl: „Budu dál podporovat práva všech LGBT+ lidí a dál už to nechci komentovat.“

Záležitost pro nerdy

Radcliffe měl dlouho slabost pro písně plné slovních hříček a jazykolamů. Někdy to byly rapové songy – tvrdí, že se dokonale naučil čtyři nebo pět písní Eminema (a že když vyšel jeho Rap God, byl to jeho Mt. Everest). V roce 2014 se překvapivě objevil v pořadu The Tonight Show amerického komika Jimmyho Fallona, aby tam spolu s kapelou The Roots předvedl píseň Alphabet Aerobic od hiphopového dua Blackalicious. 

V dětství ale díky vlivu svých rodičů nasál i obstarožnější tvorbu amerického písničkáře a satirika Toma Lehrera. V roce 2010 tak seděl v britské televizní talk show The Graham Norton Show na pohovce vedle Rihanny a Colina Farrella a vystřihl si jeho The Elements. Rytmicky a velkou rychlostí se v nich recituje periodická tabulka prvků a Radcliffe to udělal bez zjevného důvodu; prostě jen proto, že chtěl a mohl.

O něco později na klip na YouTube narazil jeden z Lehrerových známých obdivovatelů. „Tehdy jsem si prostě myslel, že je to ta nejmimoňštější věc, jakou může člověk udělat,“ řekl mi Al Yankovic. „Je to záležitost pro skutečné nerdy. Myslel jsem si, že si budeme dobře rozumět.“ Když později hledal někoho, kdo by ho hrál ve filmu Weird: The Al Yankovic Story z roku 2022, vzpomněl si právě na Radcliffa. „Potřebovali jsme obsadit někoho, kdo opravdu rozumí komedii a umí ji ocenit, a zároveň aby tu roli zvládl bez mrknutí oka. Chtěli jsme někoho, kdo by k tomu přistupoval, jako by šlo o seriózní oscarové drama.“

To je jedna část příběhu, jež stojí za Radcliffovým nejnovějším filmem Weird, který se tváří jako Yankovicův životopis, ale ve skutečnosti je divokou parodií na všechny ostatní hudební životopisné filmy – zejména v tom, jak přetváří minulost do série oslavných báchorek o hlavním hrdinovi. Film měl nečekaný úspěch a Radcliffe, který v něm dokázal předstírat naprostou upřímnost, byl za něj nominován na cenu Emmy.

Ačkoli Radcliffe dává najevo, že se ani po Harrym Potterovi nebrání blockbusterům a filmům pro široké publikum (nedávno hrál se Sandrou Bullock a Channingem Tatumem roli padoucha v akčním dobrodružném trháku Ztracené město, který vydělal téměř 200 milionů dolarů), jeho filmografie je plná fascinujících položek všeho druhu.

Některé se dají od ambiciózního herce očekávat – agent FBI, který je zároveň přesvědčen o nadřazenosti bílé rasy (Impérium), jihoafrický politický vězeň (Útěk z Pretorie) – a některé další jsou... zkrátka zvláštní. Ve filmu Rohy hraje mladíka, jehož přítelkyně byla zavražděna a jemu narostly skutečné rohy. Ve snímku Zabiják proti své vůli se probudí a zjistí, že mu byly k oběma rukám chirurgicky připevněny zbraně. V branži už se zjevně rozneslo, že pokud máte ve filmu pěknou roli přesvědčivého podivína, Daniel Radcliffe by nabídku možná zvážil.

Nejlepším příkladem je film Švýcarák z roku 2016, který napsali a režírovali Daniel Kwan a Daniel Scheinert (známí jako Daniels). Když Radcliffa oslovili dávno před úspěchem svého předloňského filmu Všechno, všude, najednou, byli to jenom dva tvůrci popových videoklipů. Nikdy nenatočili celovečerní film – a ten, který měli v plánu, byl absurdním surrealistickým příběhem o osamělém muži se sebevražednými sklony, který se spřátelí s nafouklou mrtvolou. Tu měl podle nich hrát právě Radcliffe.

Scheinert mi vysvětlil, proč se tak rozhodli: „Chtěli jsme někoho, kdo umí zpívat, protože je to trochu muzikál, někoho s podivným smyslem pro humor, protože je to podivný film, a někoho, kdo nemá pocit, že musí pořád vypadat krásně. Je zvláštní, kolik herců se stará jen o svou image.“

Mnohem později, když herec snímek propagoval, nazýval ho „filmem o prdící ztopořené mrtvole Daniela Radcliffa“ – což možná myslel jako uznání a zároveň jako parodii na některé reakce. Lidé se ho často ptali, jak ho proboha dokázali autoři k účasti přemluvit. V tom ale nikdy nebyl problém. Byl nadšený od chvíle, kdy poprvé nahlédl do scénáře, v němž Hanka, kterého hraje Paul Dano, odradí od sebevraždy na opuštěném ostrově pohled na vyplavenou mrtvolu. Tělo vypuzuje ze zadnice vzduch a zanedlouho už se na něm Hank veze přes oceán jako na vodním skútru poháněném, ehm, prdy. (Mimochodem, část se ztopořením přijde na řadu později, když Hank zjistí, že erekce mrtvoly funguje jako kompas.)

Na tak uhozený film a při vší té absurditě a grotesknosti přitom Švýcarák dokázal ukázat i něco navíc. Odehrává se někde v prostoru mezi realitou a halucinacemi zlomených osamělých lidí obdařených dobrým srdcem. „V průběhu let jsem si uvědomil,“ říká k tomu Radcliffe, „že pokud dokážu najít rovnováhu mezi vyšinutým, podivným a znepokojivým a zároveň mezi plnohodnotným, upřímným a vážným, je to něco, na čem dělám opravdu rád.“ A dodává, že „to může být cokoli, co říká něco dobrého o lidech navzdory nám samým a navzdory tomu, jak hrozný je svět“.

Nemusí pracovat

Radcliffe si uvědomuje, že při rozhodování o své kariéře řeší neobvyklé dilema. Díky filmům o Harrym Potterovi si už vydělal víc peněz, než kolik bude mít většina herců za celý život, a nic nenasvědčuje tomu, že by je marnotratně rozhazoval.

„Jsem ve zvláštní situaci, nemusím totiž pracovat,“ říká mi. „Nechci znít jako úplný kretén, jsem si jistý, že lidi, kteří to budou číst, si řeknou: ,Do háje, tyhle starosti bych chtěl mít.‘“ Ale Radcliffovi jde jen o to, že je těžké vysvětlit, jak si vybírá, co bude dělat, aniž by zaznělo, že v tomhle procesu u něj chybí jeden ze základních motivů takových rozhodnutí. „Chodím do práce,“ říká, „protože miluju to, co dělám.“

„Myslím, že je jedním z těch výjimečných případů, kdy už jako dítě začal dělat to, čím chce skutečně strávit celý život,“ řekl mi Jonathan Groff, jeho herecký kolega z Merrily.

Muzikál se bude uvádět do července. Radcliffe mi během schůzek popisoval, že potom se těší na roli ve filmu Batso o skutečném horolezeckém výstupu v Yosemitech v sedmdesátých letech po boku Ethana Hawka. „Užívám si každou roli, která zahrnuje i fyzický výkon, už proto, že člověk tolik nepřemýšlí sám nad sebou,“ vysvětloval.

Jenže v dubnu bylo chystané natáčení filmu Batso zrušeno. Zdálo se, že to Radcliffe bere s nadhledem. Beztak si plánoval delší pauzu. „Nějakou dobu budeme prostě jenom rodina,“ říká. „A abych byl upřímný, dost se na to těším.“

Radcliffe vzpomíná, že když skončily filmy o Harrym Potterovi, „měl jsem pocit, že lidé sledují, jestli jsme všichni jen vyhasli, nebo se nám podaří ještě něco dokázat. A já jsem na to nedokázal odpovědět a připadal jsem si kvůli tomu trochu jako podvodník. Myslím, že jsem si to nesl všude s sebou, bylo to přítomné v mém každodenním životě i myšlení. Takhle už to dnes naštěstí úplně není – alespoň ne tolik jako dřív.“

© 2024 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic magazine or on theatlantic.com (as applicable).

All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.