Tohle jsou plošné masové čistky Ujgurů, které v historii nemají obdoby

Rozlehlá pouštní provincie Sin-ťiang ležící na západě Číny a obývaná z velké části ujgurskou menšinou bývala ještě před deseti lety relativně normálním místem k životu. Alespoň pro příslušníka střední třídy, který si hleděl svého, chodil do práce a neprojevoval protistátní aktivity. Básník a filmový režisér Tahir Hamut Izgil takovým člověkem byl. V třímilionovém městě Urumči vlastnil produkční společnost natáčející filmy a reklamy, se ženou a dvěma dětmi bydlel v pohodlném bytě, ve volném čase organizoval setkání básníků, kde si u čaje předčítali své verše. Po roce 2014 se ale situace začala změnit.

Nejdřív si všímal spíš drobností. Objevilo se třeba pravidlo, že majitel sebemenšího obchůdku musí mít v práci na paži neustále připnutou rudou pásku, kolem krku píšťalku a být připraven kdykoli svůj obchod zavřít a jít honit teroristy či separatisty, kteří prý ohrožují soudržnost Číny. Vznikly seznamy zakázaných knih a sousedské výbory začaly pravidelně kontrolovat, jestli lidé doma nebo v práci taková díla nepřechovávají. Peking také oficiálně zakázal používání jmen jako Islam nebo Muhammad a v mešitách nařídil vyvěsit čínské státní vlajky: obojí opět odůvodňoval bojem proti terorismu. Tohle už Tahira a jeho okruh známých začalo zneklidňovat, přesto těmto novinkám nepřikládali zásadní pozornost.  

Zásadní změna přišla na jaře 2017, kdy začali jeho přátelé jeden po druhém mizet. Policie je odvážela do nově vzniklých školicích středisek, což byl krycí název pro převýchovné pracovní tábory, kde nezřídka docházelo k mučení. Tahir se ničím neprovinil, ale uvědomil si, že smyčka se stahuje i kolem něho. Stačilo mít doma korán, v minulosti navštívit zahraniční zemi nebo být v kontaktu s někým v cizině – a všechna tato kritéria splňoval. Proto se rozhodl, že ze země i s rodinou uprchne. Útěk, který se ukázal jako takřka nadlidský byrokratický úkol, popisuje Tahir Hamut Izgil v knize Čekám, až si pro mě v noci přijdou, která nyní vychází v češtině. V exkluzivním rozhovoru pro Respekt, v němž mluví o svém úprku i o situaci v rodné zemi, popisuje tažení Pekingu proti Ujgurům jako plošnou masovou čistku, která nemá obdoby.  

Kdy nastal okamžik, kdy jste si řekl: Teď už to nejde, musíme odejít?

Byl jsem si dlouho nejistý. Občas jsem si říkal, že musíme utéct, jindy zase že ne. Neustále jsme to probírali se ženou. To není rozhodnutí, které může udělat jeden člověk sám. Pak čínské úřady vyzvaly všechny Ujgury, aby se dostavili na policejní stanice, kde jim byly odebrány krev, otisky prstů, fotografie a další biometrické údaje, aby mohli být permanentně sledováni. Odběr se konal v květnu 2017 ve sklepě policejní stanice, kde policie jindy vyslýchá a mučí vězně. Ten zážitek námi hluboce otřásl. Když jsme z toho sklepa po mnoha hodinách vyšli ven, moje žena řekla, že nemáme na výběr a musíme opustit zemi. To byl okamžik, kdy jsme se rozhodli. 

Čtenář s napětím sleduje, jak vaše přátele jednoho po druhém zatýkají, je nervózní, zda vás také chytnou, nebo vám nedají potřebné razítko nutné k vycestování ze země… Kdy jste se vy sám nejvíce bál, že se útěk nepovede?

Když jsme podruhé přijeli na letiště v Pekingu, abychom odjeli z Číny. Na letišti jsme procházeli bezpečnostní kontrolou a chystali jsme se nastoupit do letadla směřujícího do USA. Když jsme procházeli pasovou kontrolou, úředník za přepážkou přivolal někoho, kdo byl pravděpodobně policista v civilu z provincie Sin-ťiang, a radil se, co s námi má dělat. Pokud by ten policista v civilu řekl, ať nás nenechá odletět, náš osud mohl být úplně jiný. Mohli mě zavřít a odsoudit k dlouhému vězení. 

V roce 2017, kdy jste utekli, vyvrcholila kampaň centrální vlády v Pekingu proti členům ujgurské menšiny. Byly zatčeny přinejmenším statisíce lidí a část poslána do táborů na převýchovu. Tam docházelo k násilí, znásilňování, mučení a dalšímu bezpráví. Tlak na Ujgury přitom narůstal postupně, vláda zabavovala Ujgurům pasy, vršily se kontroly, nová pravidla a omezení na každém kroku, ke konci už začala policie lidem kontrolovat domovy, kanceláře a mobily. Kdo v něm měl zakázaný obsah, mohl skončit ve vězení.

Čínská represe vůči Ujgurům trvá ještě mnohem déle. Jsme národ, který se v ní naučil žít a vytvořil si proti ní silnou imunitu. Už v roce 2014 jsem si uvědomil, že nastává čas, kdy tlaky ještě výrazně zesílí. To se stalo, přesto jsem si stále nedokázal představit situaci, kdy bude ve vězení tolik nevinných lidí. 

Co přimělo Peking takhle přitvrdit?

Když jste celý život zvyklý na represe, nenapadne vás se ptát, proč se co děje – a jaký to má skutečný důvod. Vždycky když se objevily nové kroky, neřešili jsme ani tak jejich příčinu jako spíše důsledky. Ale když jsme utekli do USA, tuhle otázku mi pokládali novináři, takže jsem nad ní začal hodně přemýšlet.

 A k čemu jste dospěl?

Ačkoli je tento region oficiálně označován jako Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang, je to kolonie; práva tamních obyvatel nebyla nikdy skutečně naplněna. Naopak, byla jim postupně odebírána. Veškeré snahy Ujgurů ochránit či získat práva byly čínskou vládou dlouhodobě popisovány jako zločiny: separatismus, terorismus, kontrarevolucionářství. Vláda vždy zdůvodňovala represe vůči Ujgurům snahou zajistit státní bezpečnost – a totéž se dělo v případě masových internací. V roce 2014 představila politiku Pásu a stezky, jejímž cílem je zajistit zemi ekonomickou prosperitu a dominanci v Asii i jinde ve světě. Z pohledu státu je pro úspěch klíčová stabilita právě v ujgurském regionu, kterým stezka prochází. Když to shrnu, pro současné represe existují dlouhodobé a hluboké důvody. A ve finále čínský stát zjevně usiluje o to rozpustit a asimilovat naši komunitu v rámci čínské většiny.