Mysleli jsme, že ledovce jsou věčné. Ale za sněhem a přírodou se k nám bude jezdit dál

Markus Pirpamer (58) žije střídavě na dvou místech, která od sebe dělí jen dvanáct kilometrů, ale přitom se jedná o dva úplně jiné světy. Období od začátku června do konce září tráví v Similaunhütte, staré turistické chatě stojící v nadmořské výšce 3019 metrů na nehostinném, skalnatém hřebeni Alp, kterou jeho rodina provozuje už čtyři generace. Na podzim pak s příchodem sněhu sestupuje dolů do Ventu, horské vesnice v údolí Ötztal obklopené malebnými loukami, v níž se ženou a třemi dospělými dětmi obývá typický tyrolský statek s hospodářskými zvířaty a několika pokoji pro turisty.

Tyhle dvě polohy střídá Pirpamer už čtyřicet let, což mu mimo jiné umožňuje všímat si změn, kterými okolní hory procházejí. Tou nejviditelnější je z jeho pohledu jednoznačně ústup ledovců, kterými je tato část Alp rozkládající se mezi rakouským Innsbruckem a italským Bolzanem proslulá a jejichž velikost se vlivem klimatických změn v posledních desetiletích rapidně zmenšuje. „Když jsem byl mladík, při výstupu na Similaunhütte jsem musel jít hodinu po ledovci. Ten je dneska pryč a v létě můžu dojít až k chatě po kamení,“ říká němčinou se silným tyrolským přízvukem šedovlasý muž, když novinářské návštěvě nalévá kávu v útulné jídelně svého venkovského domu. 

Tuto proměnu rozhodně nelze označit za novinku, ale v poslední době se o ní mluví stále častěji. Alpy se oteplují – a to dokonce rychleji než zbytek planety, což s sebou přináší neodbytné obavy ohledně jejich budoucnosti. Nejde zdaleka jen o tání ledovců. Ve hře je spíše obecnější otázka: Jak se změní největší evropské hory, kam jezdí za sněhem a přírodou stále více lidí? 

Mizí nám před očima 

Když Pirpamer mluví o proměně hor, úbytek ledovců zmiňuje často. Je to pochopitelné. Jeho chalupa leží v jejich těsné blízkosti a v jednom z nich byly nalezeny ostatky pravěkého muže, jenž dostal podle blízkého údolí jméno Ötzi. Dokonale zachovalou mumii lovce z doby bronzové, který na hřebeni zahynul před pěti tisíci lety, v roce 1991 náhodou objevila dvojice německých turistů ubytovaných právě na Similaunhütte a Pirpamer tak byl jedním z prvních lidí, kteří ji spatřili a pomáhali ji vyprostit z ledu. „Ötziho jsme tehdy našli díky tomu, že ledovce ustupují,“ připomíná Pirpamer, že tání ledovců není nic nového.

 Místní starousedlík si ale během svého života všiml i dalších změn ve zdejší přírodě, které nejsou na první pohled tak patrné. Táním ledovců a kdysi trvale zmrzlé půdy se nenápadně mění celková tvář hor, z okolních skalních masivů se stále častěji uvolňují mohutné sesuvy kamení, štěrku a hlíny a některé stezky se stávají nebezpečnými nebo těžko přístupnými. Například Hochwildehaus, jiná stará turistická chalupa ležící ve vedlejším údolí, musela být před pár lety trvale uzavřena, protože se její podloží kvůli tání ledu dalo do pohybu a v chalupě udělalo trhliny. Pirpamer si ale také všímá, že v posledních desítkách let se prodlužuje letní sezona, což je vidět na pastvinách, kam každoročně vyhání své stádo čítající dvacet krav a šedesát ovcí a koz. „Když jsem byl malý kluk, trávu na louce jsme sekali jednou ročně, dnes to musíme dělat dvakrát, protože letní sezona trvá déle,“ říká. 

Proměnu hor popisuje místní starousedlík věcně a bez emocí, protože se děje už desítky let, během nichž si na ni postupně zvykl. To ale neznamená, že ho nechává chladným. „Samozřejmě, že mě mrzí, že ledovce časem zmizí. Dávají našim horám tvar, vytvářejí krásná panoramata, za kterými sem lidé jezdí. Bez nich to budou jen hnědošedé skály a hromady štěrku,“ říká s hořkým úsměvem. Jeho soused a místní horský vůdce Kilian Scheiber k tomu dodává: „Mysleli jsme, že je to věčný led. Teď ale sledujeme, jak nám mizí před očima.“

Horolezec Scheiber, který během letní sezony vodí zájemce nejčastěji na blízký vrchol Wildspitze, popisuje, jak se kvůli tání ledovců výstup na druhou nejvyšší horu Rakouska ztížil. Kdysi na ni šlo vystoupat s použitím maček a cepínů přes výběžek ledovce Rofenkarferner, ten ale mezitím roztál a dnes je tato skalnatá stěna přístupná jen s velkým rizikem padajících kamenů. „Některé cesty časem nepůjde dělat, protože to bude moc nebezpečné,“ říká šlachovitý horolezec.

 Budoucnost Alp zároveň Pirpamer ani Scheiber nevidí jenom černě. Právě naopak: jsou přesvědčení, že vysoko položené horské lokality budou mít v éře ohřívajícího se klimatu postavení, jehož význam spíše poroste, což může některým vylidňujícím se vesnicím ekonomicky pomoci. S ubývajícím sněhem v níže položených horách – kam patří mimo jiné i ty české – totiž poroste zájem o destinace, kde půjde i nadále zažít bílou zimu s lyžováním, která tady stále existuje.

V létě zase bude přibývat lidí, kteří budou do Alp utíkat z rozpálených velkoměst za chladným, čerstvým povětřím. „Už teď to pozorujeme u nás na chatě. Dříve chodili hlavně horolezci, ale dnes převažují pěší turisté, kterých přibývá. A může za to i fakt, že cestou k nám už není nutné překonávat ledovec s trhlinami,“ říká Pirpamer. Rostoucí zájem ho těší, zároveň mu ale vadí, že v mnoha částech Alp se turismus a jeho infrastruktura rozvíjí až příliš masivně. „Turismus by měl být udržitelný, abychom si zdejší krásnou přírodu uchovali,“ říká. 

Co je drama?

 O tom, že konkrétně Alpy se oteplují mimořádným tempem, se mezi vědci mluví už nejméně deset let. Panuje shoda, že hlavními příčinami je jejich poloha ve středu kontinentu, kde je nárůst teplot celkově větší, a také tání sněhu a ledu, které celý proces oteplování urychluje. Led a sníh totiž fungují jako obří zrcadlo, které odráží sluneční paprsky. Když zmizí, skalnatá krajina teplo absorbuje a ohřívá se mnohem rychleji. Podle dlouhodobých měření tak teplota v Alpách od konce 19. století stoupla o dva stupně Celsia, což je dvakrát více než světový průměr. Oteplení mělo drtivý dopad právě na ledovce, jejichž objem se za posledních sto let zmenšil zhruba o polovinu. Na jejich místech dnes často už bují vegetace, která se posouvá do stále vyšších poloh. Pro některé druhy rostlin i živočichů je tahle změna tak rychlá, že se jí nestíhají přizpůsobit a hrozí jim vyhynutí. 

Podobné zprávy znějí velmi dramaticky, na místech, jako je tyrolské údolí Ötztal, však člověk nemusí mít nutně pocit, že se tu něco výrazně mění. Obzvlášť teď v květnu, když na ledovcích lemujících rozkvetlé údolí stále leží velké množství sněhu a místní mluví o mimořádně povedené zimní sezoně. Podle Carmen Fender, marketingové manažerky společnosti Ötztal Tourismus, která má na starosti propagaci údolního regionu, byla právě skončená lyžařská sezona co do počtu návštěvníků dokonce třetí nejlepší v historii.

Zejména Sölden, obří lyžařský areál oblíbený především mezi movitější evropskou klientelou, praskal ve švech a zaznamenal více než 2,9 milionu návštěvníků, čímž se umístil jako druhý v celém Rakousku hned za Vídní. Oproti mimořádně slabé české zimě totiž měli tady v Alpách se sjezdovkami v nadmořské výšce přes 2000 metrů pohádkové sněhové podmínky. Fender si dobře uvědomuje, že stále slabší zimy v horách ve zbytku Evropy zdejšímu údolí pomáhají. „Rezorty ležící pod 800 metrů mají problémy a budou zanikat, z čehož my profitujeme, tak to prostě je. Lidé sem jezdí za jistotou sněhu a v budoucnu to bude platit stále víc,“ říká manažerka ve své kanceláři v Söldenu. „Ledovce sice tají, ale sněhu v zimě máme pořád naštěstí dost a snad to tak i zůstane,“ dodává.

 Jsou tedy varovné zprávy o oteplování Alp přehnané a ve skutečnosti se nic zas tak dramatického neděje? Podle expertů záleží na tom, co vnímáme jako „drama“. Podle Martina Stockera-Waldhubera z Institutu pro interdisciplinární výzkum hor při Rakouské akademii věd letošní zima skutečně patřila k těm lepším. Stocker-Waldhuber s kolegy dlouhodobě měří množství sněhu na ledovcích po celém Rakousku a letos ho napadlo o pět až čtyřicet procent víc, než je dlouhodobý průměr. Jedna dobrá zima ale podle něho ještě neznamená, že je klima v Alpách stabilní.

Velká vrstva sněhu, která teď leží na ledovcích, jejich tání o něco zpomalí, ale až v létě roztaje, ledovce začnou zase ubývat. Pro jejich kondici je totiž mnohem důležitější, jak vypadají léta, nikoli zimy. „Pro ledovec je nesmírně důležité dostat během léta čerstvý sníh. Jeden den s čerstvým sněhem během června může odložit tání o několik dní,“ říká glaciolog ve své kanceláři v centru Innsbrucku. Počet sněhových dnů v letní sezoně se ale v posledních desetiletích výrazně snížil. Zatímco před třiceti lety jich bylo každé léto pět až šest, dnes jsou v horách léta, kdy v červenci a srpnu nenasněží ani jednou, a ledovce proto mizejí stále rychleji. 

Jak rychle, to je však podle vědce těžké přesně určit, protože v Rakousku je ledovců kolem devíti set a podrobné měření probíhá jen na malé části této soustavy. Obří masy ledu zároveň odtávají na různých místech různým tempem. Celkově ale tání v posledních dvaceti letech zrychluje. Zatímco dříve se podle glaciologa tloušťka ledovců ročně v průměru zmenšovala o 600–700 milimetrů ročně, dnes je to 800–900 milimetrů. Některé se přitom ztenčují i o metr ročně – nebo i o víc. Například ledovec Kesselwandferner z oblasti Ötztal, který Stocker-Waldhuber dobře zná, má dnes tloušťku 30–50 metrů, zatímco před padesáti lety to bylo 200 metrů. Pokud bude dnešní tempo pokračovat, podle glaciologa zůstanou v roce 2050 ledovce jen v nejvýše položených místech a o dalších padesát let později už v Alpách nebudou žádné.

 Nakolik je tohle dramatická zpráva? „V Evropě jsme oproti jiným místům planety privilegovaní tím, že vodu z ledovců nepotřebujeme na pití nebo zavlažování,“ připomíná vědec s tím, že alpská údolí získávají většinu vody ze srážek, nikoli z tajících ledovců. „Ledovce jsou krásné, ale nepotřebujeme je pro přežití,“ upřesňuje. Podle vědce zároveň bude navzdory oteplování i v roce 2050 pravděpodobně možné v Alpách lyžovat, přičemž zimní sporty se budou posouvat do vyšších poloh a sezona bude kratší. Následkem toho se dá očekávat stále větší tlak na budování nových lanovek a sjezdovek v dosud neposkvrněných ledovcových územích a lyžování se současně stane stále exkluzivnější záležitostí. „To, jaké Alpy chceme mít, však není ani tak otázka pro vědce jako spíše pro politiky,“ říká Stocker-Waldhuber. 

Copak to nevidí?

Tlak na výstavbu nové infrastruktury ve vyšších polohách, o kterém mluví glaciolog, je dnes patrný i v okolí tyrolského údolí Ötztal. V sousedním údolí Pitztal, kde se také nachází skiareál, chtěli před několika lety vybudovat lanovku, která by tento menší rezort propojila s obřím Söldenem, což by ekonomicky stagnujícímu Pitztalu přineslo větší zisky z turismu. Místní lidé se však v referendu vyslovili proti a projekt byl odložen. Nyní ale přišla společnost provozující skiareál v Pitztalu s novým návrhem na lanovku směrem k Söldenu a zkouší to znovu.

V nedalekém středisku Kaunertal zase loni vznikl plán na stavbu nové lanovky k ledovci Gepatschferner, který je druhý největší v Rakousku a je napojený na další velké ledovce, proti čemuž protestují ekologické organizace i turistické spolky. „Jde o největší ledovcové pole v zemi, které je zcela neposkvrněné, a oni tam chtějí postavit sjezdovky. Připadá mi to cynické. Jako by si nevšimli, že tu probíhá klimatická změna a obří ztráta biodiverzity,“ říká environmentální expert Benjamin Stern z alpského turistického spolku Österreichischer Alpenverein (ÖAV).

Pokud by byl projekt dokončen, příchod lyžařského průmyslu by podle něho zničil jedno z nejvzácnějších alpských území. Samotné lyžování podle Sterna není pro přírodu ten hlavní problém. „Ledovce se každým rokem zmenšují, což provozovatele rezortů nutí upravovat terén pomocí těžké techniky, aby se v něm dalo dál lyžovat, například odstraňovat skály, což s sebou nese ničení vzácné přírody,“ vysvětluje, proč je klub zásadně proti. 

Pro obyvatele alpských údolí je dnes turismus hlavním zdrojem příjmů. Přesto se jejich názory na to, jak moc by se mělo odvětví rozvíjet, výrazně liší. Zatímco třeba sedlák a provozovatel vysokohorské chaty Markus Pirpamer by chtěl podporovat „udržitelný turismus“ a snahy o budování lanovek a hotelů by brzdil, výše citovaná Carmen Fender ze společnosti Ötztaler Tourismus má pro snahy ostatních rezortů rozšířit si své areály pochopení.

„Pitztal potřebuje ekonomicky pozvednout a nová lanovka by mu pomohla. Lidé odtamtud odcházejí. Já přírodu miluji a je pro mě posvátná, ale je třeba vidět celkový obrázek. Udržitelný turismus zní sice hezky, ale lidem přinese jen omezené příjmy,“ říká. Sölden, kterému se ekonomicky daří, měl tu výhodu, že jde o staré středisko a své lanovky u ledovců si tedy vybudoval ještě v době, kdy se o ochraně hor a klimatu tolik nemluvilo.

A podle Fender je tedy pochopitelné, že jiná údolí teď chtějí udělat totéž. Markus Pirpamer ale nad podobnou argumentací kroutí hlavou. „Ekonomika tu má bohužel mnohem větší váhu než ekologie,“ říká. Podle něj rozvoj rezortů typu Sölden přitahuje hlavně sezonní zaměstnance. Mladí obyvatelé odcházejí z hor pryč, zatímco na rozvoji středisek vydělávají hlavně mocní – a od kraje obvykle odcizení – investoři.

Jeho dva synové a dcera nicméně chtějí v Alpách zůstat a jednou po otci převzít správu vysokohorské chaty i údolní hospodářství. „Do Similaunhütte chodí čím dál víc lidí. Touží po doteku přírody a utíkají před horkem z měst. A i když ledovce roztají, příroda tu bude. O budoucnost chalupy se v příštích dvou generacích rozhodně nebojím,“ říká.

Článek je součástí volného seriálu Reportáže z míst, kde se rozhoduje o budoucnosti Evropy, který najdete v časopise i na webu před volbami do evropského parlamentu.

2. díl: Zásoby, kryty, vůle k obraně. Finsko je připraveno na nejhorší

1. díl: V Drážďanech se rodí evropská technologická nezávislost, která nemá obdoby