Poslední šance zachránit Mánes

Kdybychom uspořádali anketu o nejkrásnější galerijní budovu v zemi, nejspíš by na prvním místě skončil pražský Mánes. Premiantem je ale zároveň už dlouhá léta i v další nevypsané soutěži: o českou galerii s nejhorším výstavním programem. Může za to současný majitel budovy, Nadace českého výtvarného umění. Během dvou dekád nadace dostala Mánes do stavu, proti kterému dlouhodobě a marně protestuje kulturní veřejnost. Teď ale ceněné památce svitla jistá naděje. Proti poměrům v nadaci se konečně vzbouřili lidé, kteří na ni mají dohlížet.

Dvakrát zabavená

Skoro sto let stará funkcionalistická stavba od architekta Otakara Novotného rozkročená v centru města nad Vltavou je unikátním výsledkem prvorepublikové činnosti Spolku výtvarných umělců Mánes, který ji s podporou mecenášů v roce 1930 postavil. Nejšťastnější etapu budovy symbolizuje třeba mezinárodní výstava Poesie 1932, na které spolek představil tehdejší nastupující hvězdy ovlivněné surrealismem v čele s Jindřichem Štyrským, Toyen či Josefem Šímou – z ciziny do Mánesu navíc dorazila aktuální díla Salvadora Dalího nebo Giorgia de Chirica.

Zlatou éru kulturní instituce utnul komunismus. V roce 1956 byl SVU Mánes úředně rozpuštěn a jeho budovu zabral stát. Spolek se sice hned po listopadové revoluci obnovil, to už se ale o budovu přihlásil jeho dnešní majitel – Nadace českého výtvarného umění. Vznikla v roce 1994 transformací někdejšího komunistického Českého fondu výtvarných umění, do kterého se za minulého režimu povinně odváděly peníze z veřejných zakázek i oficiálních prodejů uměleckých děl. Právě tento fond se v roce 1956 stal likvidátorem Mánesu. V rámci porevoluční proměny v nadaci zůstala velká část předrevolučního jmění. To se – jak už to v devadesátých letech bývalo – v rukou soukromých správců rychle vytratilo neznámo kam. V roce 2002 ale chřadnoucí nadaci spadl do klína lukrativní skvost jménem Mánes.