Nebezpečná brutalizace

Alex de Waal už čtyři dekády vědecky zkoumá hlad ve světě a před pouhými osmi lety byl plný naděje. „Spěje snad éra velkých hladomorů ke konci?“ ptal se tehdy na stránkách deníku The New York Times – a odpovídal si, že tomu mnohé nasvědčuje. Komentář psal po návratu z Etiopie, ve druhé půlce 20. století hladomory stíhané země, která právě zažila zcela mimořádné období sucha, a úmrtnost tam přesto příliš nepřekračovala běžné standardy. Zafungovaly systémy včasného varování před hladověním, k potřebným se dostaly potraviny z úrodnějších částí země i humanitární pomoc. 

Tato zkušenost zapadala do toho, co de Waalův výzkumný tým spočítal. Počet obětí hladu, který dosahoval mezi lety 1870–1970 v průměru skoro milionu ročně, začal po roce 1980 prudce klesat. Od té doby umírá ročně hladem v průměru 75 tisíc lidí, tedy osm procent historické úrovně. Lidstvo se zjevně naučilo potřebným účinněji pomáhat. Na všech kontinentech se také šířily demokracie (a mnohé autokracie byly vůči obyvatelům odpovědnější než v minulosti), které z principu reagují na potřeby občanů lépe a rychleji než tyranie. Nyní však Alex de Waal přiznává, že se mýlil: hladovění je zpět. 

Hlad jako zbraň

Nové zprávy z Gazy, kde podle humanitárních organizací milionu lidí akutně hrozí hladomor, jsou pokračováním zvratu, který započal v roce 2017. Koalice Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů zablokovala přístup do jemenského přístavu Hudajda. Cílem bylo oslabení nepoddajných hútíjských povstalců a přerušení nelegálních dodávek íránských zbraní. Akceptovanou „vedlejší škodou“ této mise se stalo masové hladovění civilistů, k nimž se nedostaly potraviny či léky.