Chcete můj obraz? Máte ho mít, ale kupte ukrajinským vojákům dobrý džíp

Vchod do Charkovského loutkového divadla se otevře přesně za pět minut pět a sedmdesátka diváků se začne trousit dovnitř. Jdou ve špalíru trochu potemnělými chodbami, na kterých vládne něco, co by šlo nazvat pracovním nepořádkem – každých pár metrů hromada krabic soupeří o místo s odloženými rekvizitami a kostýmy –, ale ve skutečnosti je to pozůstatek dva roky staré evakuace, která sice nakonec neproběhla, ale nikdo ji ještě neodvolal a divadlo je připraveno ji kdykoli podstoupit. Když diváci dojdou do sálu, je mezi nimi cítit veselé vzrušení. Skupinky se rozhlížejí mezi sedadly, kdo všechno dorazil, a známí se zdraví mezi sebou. 

Pak světla pohasnou a sedmdesátka přítomných ztichne. Kalinová píšťalka, hra pro dvě herečky, dvanáct papírových masek a sadu velkých zprohýbaných naběraček (jsme totiž v experimentální scéně) o lásce a smrtelné nenávisti dvou sester a jejich vztahu k rodičům, může začít. Premiéry Charkovského loutkového divadla jsou ve městě vždycky událost, ale teď za války to platí ještě víc, s pobaveně konspirativní náladou k tomu.  

Kvůli bezpečnosti a neustálému ostřelování ze strany nedalekého Ruska je divadlo ve městě oficiálně zakázané. Jsme tu vlastně načerno, i když je to jen taková hra: divadlo má samozřejmě uveřejněný program na webu a na představení se prodávají lístky, jen zodpovědnost za bezpečí diváků leží na vedení souboru. Kdyby divadlo zasáhla raketa a někoho zabila, ředitele divadla by nejspíš čekalo vězení.  

Protivzdušnou sirénu, která začne během představení houkat, nicméně všichni ignorují (všichni totiž vědí, že rakety sem letí jen několik desítek vteřin, a ty první alarm stejně nemá šanci zachytit). Na konci hodinové hry, v níž se temnota lidského podvědomí míchá s ukrajinským folklorem a jejíž rostoucí tísnivost nenechá diváka na pochybách, že tohle nedopadne dobře, jsou obě vyčerpané herečky odměněné potleskem vestoje. 

Hovor mezi diváky se rozběhne znovu, publikum se však v divadle moc nezdrží. Zaprvé není kde, kavárna tu otevřená není, ale hlavně už se připozdívá a je potřeba spěchat. Je sobota, v sedm začíná deset minut odsud další kulturní hit – veřejná četba básní nejznámějšího současného ukrajinského básníka Serhije Žadana. Stihnout všechno umění, které se v tomhle dva roky bombardovaném městě hraje, zpívá, maluje a čte, někdy není snadné. A tak je to po celé zemi. 

Ahoj, strýčku 

Zároveň však není ani snadné udržet všechno to umění při životě. Jak říká Oksana Dmitrijeva, hlavní režisérka Charkovského loutkového divadla, zdejší soubor jde dopředu hlavně silou vůle. Instituce před válkou žila ze státních peněz a ty nyní v podstatě přestaly téct, podstatná část kulturních dotací míří na bojové potřeby armády. Už tak mizerné předválečné umělecké platy jsou dnes třetinové. Polovina herců z města odešla, buď do Evropy, či na západ Ukrajiny, anebo opačným směrem na frontu.  

„Ale pořád hrajeme alespoň jednou týdně. Chci udržet soubor, ať se mi všichni lidé nerozprchnou a divadlo se nerozpadne,“ říká Dmitrijeva. „Hlavně jde o diváky. Nechodí jich tolik jako před válkou. Lidé jsou unavení. Ale ti, co přijdou, po umění opravdu touží. Pro ně děláme všechno, co dokážeme.“ V podzemním klubu Art Area ale není nějaká improvizace a uskromňování znát. Je naplněný po okraj, dvě stě lidí tu sedí na židlích, stolech i zemi kolem krajů pódia. Charkovský spisovatel a básník Serhij Žadan je evropská spisovatelská hvězda a jeho čtení jsou velká sláva kdekoli po Ukrajině, natož tady na domácí půdě, ve městě, kde žije. 

Tu hudbu nebudeš muset nikdy vypnout.

Budeš naslouchat se zavřenýma očima kosmu.

Přemýšlet o velrybách v nočním oceánu.

Nic víc nebudeš slyšet.

Nic víc nebudeš vidět.

Nic víc nebudeš cítit.

Kromě zápachu, samozřejmě.

Kromě mrtvolného zápachu.

Po dvou hodinách básnických příběhů, které někdy na kytaru doprovází Žadanův umělecký kolega Oleh Kadanov a které publikum poslouchá s pokyvováním hlav a citlivější povahy se zavřenýma očima, je čas na dva přídavky a pak večírek. „Ne, žádný rozdíl,“ říká nám po představení Žadan na otázku, jak válka změnila jeho básnické večery. „Snad jen, že jsem byl dřív zvyklý na větší publikum. Ale tady v Charkově to je jako navštívit po nějakém čase dobře známého strýčka, takhle domácky a uvolněně se tu cítím.“

Právě poezie zažívá ve válečné Ukrajině velký rozkvět, popisuje v jednom z kyjevských knihkupectví a nakladatelství kyjevská básnířka Olena Husejnova. Netýká se to jen Serhije Žadana, který ve svém koženém saku a okovaných jezdeckých perkách představuje na ukrajinské kulturní scéně už dvacet let instituci jako svého druhu poetická rocková hvězda (a i běžná rocková hvězda, protože má několik kapel). „Najednou mají na svých veřejných čteních plno všichni básnici a básnířky,“ říká spisovatelka a rozhlasová moderátorka. Ona sama má těsně před vydáním své třetí sbírky s názvem Noční vysílání.