Chcete můj obraz? Máte ho mít, ale kupte ukrajinským vojákům dobrý džíp

Vchod do Charkovského loutkového divadla se otevře přesně za pět minut pět a sedmdesátka diváků se začne trousit dovnitř. Jdou ve špalíru trochu potemnělými chodbami, na kterých vládne něco, co by šlo nazvat pracovním nepořádkem – každých pár metrů hromada krabic soupeří o místo s odloženými rekvizitami a kostýmy –, ale ve skutečnosti je to pozůstatek dva roky staré evakuace, která sice nakonec neproběhla, ale nikdo ji ještě neodvolal a divadlo je připraveno ji kdykoli podstoupit. Když diváci dojdou do sálu, je mezi nimi cítit veselé vzrušení. Skupinky se rozhlížejí mezi sedadly, kdo všechno dorazil, a známí se zdraví mezi sebou. 

Pak světla pohasnou a sedmdesátka přítomných ztichne. Kalinová píšťalka, hra pro dvě herečky, dvanáct papírových masek a sadu velkých zprohýbaných naběraček (jsme totiž v experimentální scéně) o lásce a smrtelné nenávisti dvou sester a jejich vztahu k rodičům, může začít. Premiéry Charkovského loutkového divadla jsou ve městě vždycky událost, ale teď za války to platí ještě víc, s pobaveně konspirativní náladou k tomu.  

Kvůli bezpečnosti a neustálému ostřelování ze strany nedalekého Ruska je divadlo ve městě oficiálně zakázané. Jsme tu vlastně načerno, i když je to jen taková hra: divadlo má samozřejmě uveřejněný program na webu a na představení se prodávají lístky, jen zodpovědnost za bezpečí diváků leží na vedení souboru. Kdyby divadlo zasáhla raketa a někoho zabila, ředitele divadla by nejspíš čekalo vězení.  

Protivzdušnou sirénu, která začne během představení houkat, nicméně všichni ignorují (všichni totiž vědí, že rakety sem letí jen několik desítek vteřin, a ty první alarm stejně nemá šanci zachytit). Na konci hodinové hry, v níž se temnota lidského podvědomí míchá s ukrajinským folklorem a jejíž rostoucí tísnivost nenechá diváka na pochybách, že tohle nedopadne dobře, jsou obě vyčerpané herečky odměněné potleskem vestoje. 

Hovor mezi diváky se rozběhne znovu, publikum se však v divadle moc nezdrží. Zaprvé není kde, kavárna tu otevřená není, ale hlavně už se připozdívá a je potřeba spěchat. Je sobota, v sedm začíná deset minut odsud další kulturní hit – veřejná četba básní nejznámějšího současného ukrajinského básníka Serhije Žadana. Stihnout všechno umění, které se v tomhle dva roky bombardovaném městě hraje, zpívá, maluje a čte, někdy není snadné. A tak je to po celé zemi. 

Ahoj, strýčku 

Zároveň však není ani snadné udržet všechno to umění při životě. Jak říká Oksana Dmitrijeva, hlavní režisérka Charkovského loutkového divadla, zdejší soubor jde dopředu hlavně silou vůle. Instituce před válkou žila ze státních peněz a ty nyní v podstatě přestaly téct, podstatná část kulturních dotací míří na bojové potřeby armády. Už tak mizerné předválečné umělecké platy jsou dnes třetinové. Polovina herců z města odešla, buď do Evropy, či na západ Ukrajiny, anebo opačným směrem na frontu.  

„Ale pořád hrajeme alespoň jednou týdně. Chci udržet soubor, ať se mi všichni lidé nerozprchnou a divadlo se nerozpadne,“ říká Dmitrijeva. „Hlavně jde o diváky. Nechodí jich tolik jako před válkou. Lidé jsou unavení. Ale ti, co přijdou, po umění opravdu touží. Pro ně děláme všechno, co dokážeme.“ V podzemním klubu Art Area ale není nějaká improvizace a uskromňování znát. Je naplněný po okraj, dvě stě lidí tu sedí na židlích, stolech i zemi kolem krajů pódia. Charkovský spisovatel a básník Serhij Žadan je evropská spisovatelská hvězda a jeho čtení jsou velká sláva kdekoli po Ukrajině, natož tady na domácí půdě, ve městě, kde žije. 

Tu hudbu nebudeš muset nikdy vypnout.

Budeš naslouchat se zavřenýma očima kosmu.

Přemýšlet o velrybách v nočním oceánu.

Nic víc nebudeš slyšet.

Nic víc nebudeš vidět.

Nic víc nebudeš cítit.

Kromě zápachu, samozřejmě.

Kromě mrtvolného zápachu.

Po dvou hodinách básnických příběhů, které někdy na kytaru doprovází Žadanův umělecký kolega Oleh Kadanov a které publikum poslouchá s pokyvováním hlav a citlivější povahy se zavřenýma očima, je čas na dva přídavky a pak večírek. „Ne, žádný rozdíl,“ říká nám po představení Žadan na otázku, jak válka změnila jeho básnické večery. „Snad jen, že jsem byl dřív zvyklý na větší publikum. Ale tady v Charkově to je jako navštívit po nějakém čase dobře známého strýčka, takhle domácky a uvolněně se tu cítím.“

Právě poezie zažívá ve válečné Ukrajině velký rozkvět, popisuje v jednom z kyjevských knihkupectví a nakladatelství kyjevská básnířka Olena Husejnova. Netýká se to jen Serhije Žadana, který ve svém koženém saku a okovaných jezdeckých perkách představuje na ukrajinské kulturní scéně už dvacet let instituci jako svého druhu poetická rocková hvězda (a i běžná rocková hvězda, protože má několik kapel). „Najednou mají na svých veřejných čteních plno všichni básnici a básnířky,“ říká spisovatelka a rozhlasová moderátorka. Ona sama má těsně před vydáním své třetí sbírky s názvem Noční vysílání. 

Jméno se vztahuje k tomu, že po začátku války zahájily ukrajinské rozhlasové stanice nepřetržité společné zpravodajství a na Husejnovu často připadaly večerní a noční směny. Její hlas posluchačům popisoval, jak vypadají ulice Buče, po odchodu Rusů plné spálených mrtvol, nebo ohlašoval znovudobytí města Chersonu. Je její chystaná sbírka o válce? Jistěže. Je v ní milostná báseň? Je, ta poslední, ale je to vyznání lásky městu (a tím městem je Charkov).  

„Nedokážu teď psát milostné básně o lidech,“ říká básnířka, podle níž byli ukrajinští básníci na výbuch kompletní ruské invaze před dvěma lety dobře připraveni. Když válka začala v roce 2014 obsazením Donbasu a Krymu, pochopili prý, že jejich dosavadní metafory o smrti, bolesti a válce jsou směšné. Nemají význam, protože nejsou skutečně prožité. „Najednou jsme to ale žili – a začali jsme tehdy básnit dokumentaristicky, popisně. Díky tomu už umíme touhle cestou popsat válku, a proto je poezie tak populární. Hodně lidí cítí, že je to jeden z mála způsobů, jak pochopit, co se to vůbec kolem nás děje,“ říká Husejnova.

V Charkově si pozorný chodec může všimnout, že v různých průjezdech nebo zašlých koutech je poezie roztroušená úhledným rukopisem po zdech. Je to práce Hamleta, zdejšího uznávaného streetartového umělce, který se proslavil pouličními grafikami. „Ale teď už pracuju skoro jen se slovem, mám k němu čím dál tím větší respekt,“ říká Hamlet v charkovské kavárně Makers 66, kterou si otevřel jeho známý nedávno, už ve válečné době. Slova si půjčuje leckde a pak po nich ztrácí stopu, takže neví, kde vzal třeba „vím, miluju, pamatuju“, které stojí v jednom průchodu v centru města. Hamlet svoje vlastní umění po ruské invazi přehodnotil. „Upřímně, pokud z mého umění není žádný užitek pro armádu, tak v něm nevidím moc smysl,“ tvrdí.

Jako člověk, jehož práci sběratelé už několik let vyhledávají, si to může dovolit. „Zájemcům říkám – chcete můj obraz? Fajn, máte ho mít, stačí koupit jedné brigádě na východě nový Hilux,“ říká Hamlet. „Vím, není to zrovna levné SUV, ale pro ty lidi to není zas tak moc peněz. A jestli chtějí škudlit, smůla. Moje umění mně samotnému bez jejich Hiluxu teď nedává smysl,“ doplňuje se smíchem. 

Syndrom podvodníků

Tvůrci ruské invaze o moci a důležitosti kultury samozřejmě vědí, a proto jejich ničitelský potenciál míří velmi často na kulturní instituce po celé Ukrajině, na jejich představitele a na samotné tvůrce. Šéfka charkovského Literárního muzea Teťana Pylypčuk říká, že i díky mnohaletému studiu historických literárních fondů své instituce věděla už dlouho před únorem 2022, jak se mohou Rusové k její zemi znovu zachovat.

Odkazuje k tomu, že čelní představitelé ukrajinského kulturního vzepětí dvacátých let minulého století, kteří razili nezávislost na ruské kultuře s hesly „Smrt Dostojevskému!“, „Vzhůru s kulturní renesancí!“ a „Pryč z Moskvy! Jdeme do Evropy!“, byli později zavražděni diktátorem Stalinem. Celkem bylo v čistkách velkého teroru třicátých let popraveno několik set ukrajinských spisovatelů a hnutí je od té doby nazýváno Popravená renesance.

„A proto jsem se s kolegy, ještě než začala únorová invaze, snažila přestěhovat maximum fondů z našeho muzea na západ země a do Evropy. A to se podařilo, osm dní před začátkem války jsme byli hotoví a mohli jsme si s klidem říci, že i kdyby se něco stalo nám, naše kultura přežije,“ říká Pylypčuk, která dál zůstává ve svém muzeu, snaží se v něm pořádat některé nové akce, zatímco kulturní stánky a památky v ulicích kolem jsou vybombardované (z tisíce chráněných budov jich bylo zasažených čtyři sta). Podobně narychlo přesouval exponáty pryč z jiného ohroženého města i ředitel oděského muzea moderního umění Semjon Kantor. K tomu, jak říká, musel řešit i další nečekaný problém: jeho domovskou budovu potřebovala ukrajinská armáda, takže hledal nové útočiště. 

Nakonec se domluvil s jiným muzeem ve městě a již v jeho zázemí teď zrovna dokončuje přípravy na výstavu ukrajinských modernistů. „Musíme se snažit co nejvíc pokračovat v normálním životě, kdyby lidi mysleli jen na válku, zešíleli by. Každý hledá nějaký životní balanc, umění v tomhle směru může pomáhat,“ říká Kantor. 

Často skloňovaným vysvětlením, proč Rusové ostřelují vedle škol a státních institucí i ty kulturní, je, že chtějí vzít lidem důvod, proč ve svých městech setrvávat, když přestanou plnit základní funkce, na něž jsou zvyklí a jež mají rádi. Dniperská vydavatelka knih Viktoria Narižná nabízí ještě jiný pohled. „Trpí syndromem podvodníka,“ říká Narižná k ruskému ostřelování ukrajinských kulturních institucí nad kávou ve svém městě na stejnojmenném veletoku Dněpr. „Vnitřně pochybují o svých dovednostech, úspěších, o tom, jakou cestou je dosáhli. Proto se snaží ničit vše skutečně hodnotné v jejich okolí. A nepochybně je taky hrozně štve, že žijeme lépe, svobodněji než oni, že jsme zrcadlem jejich vlastních selhání. Takže ta nepříjemná zrcadla rozšlapávají.“ 

Dnipro, město založené v 18. století knížetem Potěmkinem pod jménem Jekatěrinoslav na počest ruské císařovny Kateřiny Veliké, později přejmenované po představiteli ukrajinské komunistické strany Petrovském na Dněpropetrovsk a teprve nedávno v rámci zákona o dekomunizaci zkrácené na Dnipro, mělo v tomto rozšlapávání zrcadel zatím na rozdíl od Charkova docela štěstí. Jsou tu strategické kosmické a vojenské závody, metropole má kvůli jejich prioritní ochraně dobrou protivzdušnou obranu, hodně ruských raket proto bývá sestřelených a nedělají takové škody jako jinde. Dniperské kulturní instituce jsou díky tomu nadále v neporušeném stavu, jejich rozmach se ale logicky zpomalil. 

„V roce 2022 to tu mělo být celé hotové, jenže do toho přišla válka, takže to ještě nějaký čas potrvá. Třeba restaurátory dřevěných dveří máme teď na frontě,“ říká uprostřed bývalého paláce šlechticů, dnes jedné z hlavních výstavních ploch města – Centra moderního umění – jeho ředitel Andrij Palaš. Centrum je momentálně financované z amerických a evropských fondů, válka totiž vyhnala i majitele domu, skupinu dniperských zámožných podnikatelů, rozutekli se do zahraničí a vesměs se přestali ozývat. Palaš proto žertuje, že teď to tady patří jemu a jeho kolegům.

Dokončení velkolepě rozjeté rekonstrukce se kvůli nedostatku financí protáhne, program ale nestojí. „Výstavy, semináře, debaty, festivaly, tvůrčí dílny, stipendia pro mladé autory, a také umělce, kteří jsou na frontě,“ čte Palaš ze svého počítače, co je letos čeká. „Vidíte, rozhodně se nenudíme.“

A rušno má i jeden z nejprestižnějších vydavatelů ukrajinských autorů Svjatoslav Pomerancev z nakladatelství Meridian Černovice. Dlouholetý byznysmen ve stavebnictví, který se před více než deseti lety rozhodl, že se chce zapsat do dějin svých západoukrajinských Černovic i jinak než jen stavěním domů, a proto tu založil nakladatelství a začal pořádat oblíbený literární festival, říká, že válka ukrajinskou kulturu jen tak nezastaví. „Festival bude i letos, mezitím jezdíme s kulturními akcemi a literárním čtením do dalších měst u fronty, jako je Oděsa, Záporoží nebo Cherson,“ říká Pomerancev. „Čtení probíhají v podzemí, trvají několik hodin. Na jednu autorku při tom před časem dopadalo světlo tak, že vypadala jako anděl. I lidé, kteří ji poslouchali, tak vypadali. Jednou, za sto let, se o tom budou vyprávět legendy,“ říká Pomerancev.

Zůstat tu pro ně

Válka logicky zasáhla i tu nejvyšší a nejhonosnější kulturu v zemi. Jedním ze sólistů kyjevského baletu je český tanečník Jan Váňa, do města se přistěhoval za svou tehdejší přítelkyní a dnešní manželkou, také tanečnicí Natálií Váňovou. Původně studijní stáž se protáhla na stálé angažmá. Kyjevský operní a baletní dům sice na první týdny po invazi osiřel, ale teď už dávno hraje, ačkoli má v programu polovinu představení, co před válkou. Soubor se zúžil, zdaleka ne všichni umělci se do Kyjeva po prvním ruském útoku vrátili.

Má to i zábavné momenty. Představení začínají dřív a třeba ta nedělní startují už ve tři hodiny. „Přemýšleli jsme, že posuneme začátek zpátky k večeru, ale ukázalo se, že to všem vyhovuje, divákům a umělcům. Nám rozhodně, najednou máme společný večer s dětmi,“ žertuje Jan Váňa. I přes různé technické peripetie a komplikace se podle Váni jedna věc nemění. Dál se snaží tancovat pro radost sobě i divákům. „Okolnosti jsou jiné, ale na samotné práci a nasazení se vlastně nemění nic,“ říká.

To platí i jinde v zemi. Když jsme na začátku března 2022 poprvé přijeli do Oděsy, strategického ukrajinského přístavu u Černého moře, procházeli jsme prázdnými, podivně tichými ulicemi. Většina obchodů byla zavřená, hodně lidí z města, připravujícího se na hrozící vylodění ruské flotily, zmizelo. Vojáci a domobrana společně zaminovali pláže a zahradili cesty stoupající od moře vzhůru do centra a chystali se na tvrdý pouliční boj. K řadě turisticky oblíbených míst u moře – třeba k místnímu architektonickému skvostu a středobodu kulturního dění, opeře – se nešlo vůbec přiblížit. 

Opera, nejstarší kulturní instituce ve městě otevřená již v roce 1809, přestala dočasně hrát, z některých umělců se stali obránci, další odešli se svými rodinami do většího bezpečí v jiných částech země. „Už 20. března, necelý měsíc po začátku války, jsme ale udělali před operou koncert pod širým nebem. Chtěli jsme tím dát našemu publiku najevo, že jsme tu pro něj zůstali,“ říká o dva roky později ve foyer opery její mluvčí Ljudmila Serhejčuk. „Operu jsme znovu otevřeli předloni v červnu, když bezprostřední nebezpečí námořního útoku pominulo. Od té doby hrajeme pravidelně.“

Zatímco Serhejčuk mluví, trousí se za jejími zády k pokladně lidé, kteří si na dnešek nekoupili vstupenku on-line. Postupně tvoří malou frontu u jediné otevřené kasy a řeší, jestli si pořídí dražší lístky na balkon, nebo levnější trochu víc dozadu. Na programu je dneska populární klasika, Nabucco od Giuseppe Verdiho. V zákulisí panuje shon. „Maximálně několik minut, za čtvrt hodiny jdu na scénu,“ souhlasí v šatně s rychlým rozhovorem představitelka jedné z hlavních rolí, mezzosopranistka Teťana Spaska ztvárňující královskou dceru Fenenu. 

„Před dvěma lety to byl šok – Oděsa byla pustá, nebylo jasné, co s námi bude. A teď tu stojím oblečená v tomhle barevném kostýmu a za chvíli se pokusím před publikem vydat to nejlepší, co ve mně je. Zase můžu pracovat a žít. Sláva ozbrojeným silám Ukrajiny!“ říká pěvkyně oděná ve zlatem protkaných šatech a s planoucí korunou na nakadeřené hlavě. Její nádherný kostým nakonec dobře uvidí i ti, kteří zvolili levnější lístek: na představení přišlo osmdesát diváků, hodně míst je volných, takže uvaděčky všechny na poslední moment vybízejí, ať si sednou blíže k hledišti.

Zvlášť v posledních týdnech je Oděsa znovu hodně rizikovým místem. Rusko ji masivně ostřeluje raketami ze svých letadel a křižníků, které mu ještě Ukrajinci nepotopili, a také ze základen na dočasně okupovaném poloostrově Krym. A posílá sem i mnoho dronů. Cílem jsou místní překladiště obilí, důležité vývozní komodity pro ukrajinskou ekonomiku, i obytné domy. Terčem může být kdykoli i opera, která je nedaleko námořních doků: to může některé návštěvníky odrazovat, nebo prostě mají jiné, s válkou spojené starosti, a proto není v hledišti nikdy tak plno, jako bývalo před válkou. 

Ostatně co je každou minutu v sázce, vidí publikum velmi přehledně na jevišti. Součástí scény je třicet atrap ruských raket, které scénograf zakomponoval do představení. „Nabucco je biblický příběh o zajetí Židů a jejich vysvobození z otroctví. Ruské rakety představují alegorii k dnešku a k tomu, co se nám děje. Teď za svoji svobodu bojujeme my,“ říká šéfdirigent opery Volodymyr Vrublevskij. Zeď jeho kanceláře je polepena plakáty s novými tituly, vedle klasiků jde hodně o ukrajinské autory. Vrublevskij popisuje, že i když sám miluje ruské klasiky, souzní s tím, že je oděská opera přestala uvádět. „Teď to prostě nejde. Snad, možná, časem, uvidíme,“ říká. „Italské, německé a ukrajinské náhrady jsou víc než dobré.“

Zhltnout poslední sousta

Hra začíná, Fenena a další představitelé jsou na scéně, když se někomu povede árie, lidé tleskají. Publikum vypadá civilně, někdo má sako, další džíny. O přestávce mezi dějstvími si návštěvníci povídají o tom, co dosud viděli, dávají si v divadelním bufetu chlebíčky s lososem a koprem, zakusují jahodové dortíky a čokoládové bonbony a připíjejí si šampaňským. Usmívají se. Když zazvoní na další dějství, ti, kteří ještě nedojedli, rychle hltají poslední sousta a spěchají do sálu. 

Jeho vizuálními pilíři jsou čtyři malby na motivy děl Williama Shakespeara, obří dvoutunový křišťálový lustr a tmavě vínová opona. Původní interiér se nedochoval, opera vyhořela v roce 1873, její současná tvář je ve stylu vídeňského baroka, konkrétní inspirací pro vznik nové budovy byla slavná Semperova opera v německých Drážďanech. Domem si prošli ti nejlepší z nejlepších – ruský operní pěvec Fjodor Šaljapin, jeho italský protějšek Enrico Caruso nebo český skladatel a dirigent Oskar Nedbal.

Nic z krásné architektury a současného živého umění zatím žádná ruská raketa nezničila, bezprostředně před koncem druhého dějství se však nad městem znovu ozývají sirény. Ruské rakety to sem mají minimálně dvacet minut, zpěváci si proto ještě můžou dopřát luxus dozpívat poslední dvouminutový part, a přesně to také dělají. Opona padá a uvaděčky vedou diváky do podzemního krytu. Jde se do něj přes zákulisí labyrintem chodeb, a i když byla budova opery první stavbou v Oděse, do níž bylo kdysi zavedeno elektrické světlo, tady hluboko pod zemí žárovky jen tlumeně problikávají.

Jsou tu židle, několik stolů a pitná voda. Telefony tu mají slabý signál, k dispozici je ale wifi, takže se lidé snaží ve svých varovných válečných aplikacích zjistit, co se na ně z Ruska aktuálně řítí. „Vypustili šáhedy,“ říká jedna paní svému muži. Víc říkat netřeba, název obávaných útočných dronů íránské výroby tady zná každý. V krytu je i představitel Nabucca, který vzal na představení svoji ženu a malého syna. Ten mu teď sedí na klíně a on – ještě navlečený do výpravného historického kostýmu – si s ním hraje. Tu a tam se s nimi někdo fotí, na památku.

Z tlampače ve zdi se průběžně ozývá, že nálet ještě neskončil, a že když bude do hodiny po něm, Nabucco se vrátí nahoru se svými spoluherci dohrát představení. Šedesátá minuta poplachu uplyne a reproduktorový hlas se s diváky loučí: „Díky za návštěvu, za podporu, za trpělivost. A přijďte zase.“ Než všichni diváci vystoupají z podzemí na zemský povrch, je poplach odvolaný, ale pravidla mluví jasně. Nabucco s rodinou i jeho diváci se v poklidu rozcházejí do mlžného večera. 

Báseň Player od Serhije Žadana uvedená v překladu Miroslava Tomka