Dům padlých ideálů

Litvínovský Koldům je vnímán kontroverzně. Na jedné straně bývá považován za symbol budování socialistické společnosti, které se nepovedlo stejně jako experiment kolektivního bydlení. Jiní jej naopak vnímají jako úspěšné vyjádření architektonické originality a emancipačních ambic modernismu. Nebyl zdaleka jediným na světě, dokonce ani v Česku. Přesto je unikátem svými rozměry i neotřelým řešením (z devatenácti návrhů, které vzešly v roce 1946 z architektonické soutěže, zvítězil ten z dílny Václava Hilského a Evžena Linharta).

Jan Beneš, novinář a publicista, vytvořil poutavou, informačně a zvláště obrazově bohatou publikaci, která mapuje jeho osudy od prvotních idejí architektů až po nedávnou minulost. Žánrově je publikace poněkud svéráznou formou dějin každodennosti: nedostatky historického řemesla jsou však bohatě vyváženy vypravěčskými dovednostmi. Čtenář dostává do rukou dějiny jednoho výjimečného domu vyprávěné skrze oči jeho obyvatel – především z rodin, které jej osidlovaly jako první během padesátých let a zakoušely v jeho zdech proměny následujících desetiletí.

Koldům by dokázal být vynikajícím tématem, jak zpracovat české dějiny od druhé světové války mikrohistorickou metodou. Jak se říká: v detailní analýze lžíce vody ukázat, jak vypadá oceán. Beneš tímto směrem vykračuje, byť nesystematicky. Přesto skrze pamětníky umí výmluvně nastínit obraz toho, jakými proměnami zdejší společnost prošla. Raná historie stavby byla naplněna étosem kolektivismu. Obyvatelé byli vesměs zaměstnanci chemičky v Záluží, kteří dostali na svou dobu vysoce nadstandardní bydlení za nízké nájemné a s kolektivními službami. Proto zde i brigády a akce Z mívaly podobu blížící se dobové propagandě více než jinde.

Od sedmdesátých let však začala narůstat anonymita a komunitní duch začal slábnout. Někteří z pamětníků to přičítali růstu nedůvěry v prošpiclované společnosti po okupaci 1968. Jistě k tomu přispělo, že od konce sedmdesátých let se do domu mohl nastěhovat kdokoli a duch podnikového bydlení začal slábnout. Smrtelnou ránu Koldomu zasadil požár v roce 1984, kdy byl zničen střední trakt se všemi službami, a v rámci pozdně socialistické ekonomiky byl neřešitelný problém, jak extravagantní stavbu opravit. Začalo se až v roce 1989 a s ohledem na stáří stavby i potřeby celkové renovace se neskončilo dodnes.