Daleko od fronty, přesto blízko

Dnes jsem spal v českém paneláku. Je v Ivano-Frankivsku na západě Ukrajiny. Postavili ho Češi v sedm- desátých letech pro sovětské provozovatele ropovodu Družba. Říkali mu „Projekt přátelství“. Vedle stojí panelák z NDR, mého domova.

V českém paneláku bydlí Artem a Alina. Znám je už deset let, kdysi jsem u nich spal přes Couchsurfing. Tehdy byli ještě studenti. Dnes je Artem jedním z nejlepších street artistů na Ukrajině a Alina tu pracuje pro švédskou IT školu. Oba mě doprovodí do centra. Pěší zóna v ulici Nezávislosti je dlouhá snad 400 metrů. Když se jde pomalu, trvá to pět minut. Pět depresivních minut. Tady si město portréty padlých vojáků připomíná své hrdiny. Dcery, matky, babičky, synové, otcové, dědečkové. Nemůžu je spočítat, je jich tu mnoho. Na konci ulice se se mnou Artem náhle rozloučí, nechce se v centru příliš zdržovat.

Na aplikaci Telegram sleduje, kde se právě nachází vojenská policie, která mužům rozdává povolání k nástupu do služby. V prosinci vláda předložila novelu zákonů, které mají nábor mužů usnadnit. Nedovedu si představit, že by Artem šel na vojnu, i když říká, že je připraven. Je to umělec, čistá duše. Musím potlačit slzy, když se s ním loučím. S Alinou pak jdu na městský trh, kde staré ženy prodávají poklady – malá scvrklá jablka, plody kaliny, houby. Jaká idylka!

Před odjezdem domů do Česka jsem se procházel po Lvově. V severní části Lyčakivského hřbitova byla stará louka nově vysvěcena na vojenský hřbitov, který nese název Martovo pole. Je velká jako tři fotbalová hřiště. Moře ukrajinských vlajek a portrétů. Jedna babička se mě ptá, jestli hledám hrob. Říkám, že ne. Pak spolu stojíme před hrobem jejího vnuka. Než šel do války, pracoval v Čechách, bylo mu třicet let. Na vojně si dokonce nechal narůst vousy. „Ale on vůbec neměl vousy,“ směje se. Začne plakat a já tu cizí ženu obejmu. Po smrti vnuka prodala své zlaté šperky a výtěžek dala dceři, která se dobrovolně stará o zraněné vojáky. Dává mi hrst sladkostí.