Pozor! Dítě ve městě

Filip Gebrian začal teprve nedávno chodit do školy, ale viděl toho už docela hodně. Osmiletý chlapec díky své rodině často navštěvuje různá světová velkoměsta a někdy má možnost v nich strávit i několik měsíců. Kromě rodné Prahy už stihl důvěrně poznat třeba Barcelonu, Lisabon nebo New York. Jeho otec, známý popularizátor architektury Adam Gebrian, na těchto „pobytech“ většinou nepracuje, společně se synem objevuje města a nechává se vést jeho dětskými impulzy. „Když se tomu odevzdáte, nespěcháte a nesnažíte se dítě odtáhnout tam, kam chcete jít vy, otevře se vám na město úplně nový pohled. Dítě má jiné potřeby než dospělý, má schopnost přistupovat k veřejnému prostoru jako k jednomu velkému hřišti. Místa, která vám přijdou zajímavá, ho často nebaví, a naopak vám umožní objevit věci, kterých byste si nikdy nevšimli,“ říká Gebrian.

Během tříměsíčního pobytu v Barceloně tak třeba se synem zažili, že místní dokonale hladké chodníky se výborně hodí k jízdě na tříkolce nebo že za fasádami domů ve středu města se skrývají veřejně přístupné vnitrobloky a v nich zahrady či komunitní centra. V Amsterdamu objevili hřiště, kde si dítě z hřebíků a dřeva může postavit, co ho napadne, a v italském Bari pozorovali místní kluky, kteří na plácku u středověkého kostela hráli fotbal a nikdo z toho nedělal problém. Díky popsaným zkušenostem získal architekt nový pohled i na Prahu, v jejímž centru bydlí: z perspektivy dítěte není tak přátelská jako nejlepší evropská města. „S dětmi moc nepočítáme a je to škoda,“ říká Gebrian. Dětský pohled je možná naivní, zároveň toho ale o městě i nás samotných odhalí daleko víc, než bychom čekali. 

Zavaleni auty

Rodič žijící v Praze či Ostravě každý den vidí, že česká města toho dětem nabízejí mnohem víc než za časů jeho dětství. Vezměme si typické dětské hřiště dnes a před třiceti lety. Zatímco tehdy šlo jen o plácek z udusané hlíny s jednou ocelovou prolézačkou a pískovištěm, ta dnešní mívají bezpečný měkký povrch a spoustu atrakcí mnoha barev i tvarů. Pro náročnější tu jsou i docela sofistikované areály. Třeba Gutovka v Praze 10, kterou doporučuje malý Filip, nabízí skluzavky, skatepark a také různá hejblátka pro hraní s vodou, v areálu Vltavanů 229 jde zase po lanových stezkách vylézt do závratných výšek a pak se svézt dolů tobogánem. Podle dat Institutu plánování a rozvoje (IPR) je na tom Praha v číslech velmi dobře – má celkem 1300 dětských hřišť, což znamená, že na každé připadá asi třicet dětí a ve vzdálenosti do 600 metrů od některého z nich bydlí 90 procent obyvatel.

Nedostatkem hřišť opravdu netrpíme. „Umíme vytvořit velkoryse vybavené, oplocené místo sloužící ke hraní. Na jeho okolí ale často kašleme,“ upozorňuje Gebrian na zdejší tendenci vykázat děti do bezpečného prostoru. Předchozí generace přitom jako hřiště vnímaly široké okolí svého bydliště – dvůr, ulici nebo prázdné místo v domovní proluce. „Já jsem strávil dětství na Vinohradech, kde jsme se v partě toulali městem, prolézali dvory, které byly odemčené, hráli na ulici fotbal a bylo to úplně normální. Rodiče se o nás nebáli,“ vzpomíná ředitel IPR Ondřej Boháč. „Dneska už něco takového dělat nejde.“

Příčiny jsou všeobecně známé: privatizace veřejných prostranství je uzavřela pro kolemjdoucí, nárůst automobilismu zase způsobil, že se rodiče bojí pouštět děti samotné ven. Místo toho je doprovázejí za organizovanou zábavou – v ideálním případě pěšky, často ale autem. „Jsme zavaleni auty, stěžujeme si na to, ale zároveň si je nechceme nechat omezit,“ říká Boháč. Je známý fakt, že v nedávné minulosti přibylo aut v české metropoli skutečně dramaticky: v Praze se jejich počet za třicet let ztrojnásobil a dnes připadá jedno na každého obyvatele.

Dnešek zároveň charakterizuje i větší úzkostlivost. Příčin je opět víc. Jsou to třeba i starší rodiče, kterým je dnes v průměru o deset let víc než před třiceti lety. V digitálně propojeném čase jsme zároveň neustále vystavováni informacím o nebezpečí a hrozbách. Gebrian se nepovažuje za výjimku a svého osmiletého syna ven samotného nepouští ani do školy na protější straně Vltavy. „On by tu cestu určitě zvládl, ale my se ženou bychom trnuli hrůzou. Tisíckrát se nic stát nemusí, ale pak to může skončit fatálně,“ shrnuje všeobecnou opatrnost, která proměnila dětský svět.