S démonem

Ne že by tancování vyloženě pomáhalo, ale nic jinýho jsem v tý době neznala. Skákat, mávat pažema, dupat, točit se a padat, zvedat se, proti zdi se vrhat, cokoliv, udržovat tělo v šoku, unavený, pobouchaný.

Nějaký pocity, stavy mysli, mi najednou byly snadno dostupný. Vzrušení, vytržení, ostře bílá radost, stačilo rozpřáhnout ruce, odevzdat balanc a věřit, že mě nezabrzdí zem. Jiný se úplně vytratily. Klid třeba.

Věděla jsem, že extáze je na dluh dávno před nárazem, zem přece jenom trpělivě čekala. Dokázala jsem ji ale pokaždé vymazat z paměti. A jít znovu. Klidně s rozběhem.