Ne že by tancování vyloženě pomáhalo, ale nic jinýho jsem v tý době neznala. Skákat, mávat pažema, dupat, točit se a padat, zvedat se, proti zdi se vrhat, cokoliv, udržovat tělo v šoku, unavený, pobouchaný.
Nějaký pocity, stavy mysli, mi najednou byly snadno dostupný. Vzrušení, vytržení, ostře bílá radost, stačilo rozpřáhnout ruce, odevzdat balanc a věřit, že mě nezabrzdí zem. Jiný se úplně vytratily. Klid třeba.
Věděla jsem, že extáze je na dluh dávno před nárazem, zem přece jenom trpělivě čekala. Dokázala jsem ji ale pokaždé vymazat z paměti. A jít znovu. Klidně s rozběhem.
Tancovala jsem různě, podle toho, co jsem z něj zrovna viděla. Když jsem zjistila, že tančil tango, točila jsem se po pokoji v odstředivých spirálách, vedená jeho duchem. Zkoušela jsem si tango i pouštět, učit se ho z různých videí, ale nebavilo mě to a hudba mě tahala za uši, tak jsem tancovala na svou představu tanga. Potom jsem našla fotku, kde hraje na bicí, a tak jsem při tanci začala dbát na koordinaci končetin a zkoušela každou hýbat v jiným rytmu. Když se začalo zdát, že je v armádě, prokládala jsem to klikama. Pomáhalo mi se jím stávat, vsávat ho do sebe, osvojovat si jeho vlastnosti. Jenom tak jsem ho uměla vymazat ze světa. Ze zornýho pole touhy. Mít ho v sobě. Být jím. Jen z Eiffelovky je vidět Paříž bez Eiffelovky.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
