„Primitivní začátky“ fotografa Bohdana Holomíčka

Většina legend současné české fotografie minimálně část nejlepších snímků pořídila v cizině. Platí to pro Josefa Koudelku, Karla Cudlína, Libuši Jarcovjákovou, Tomkiho Němce nebo třeba Antonína Kratochvíla. Bohdan Holomíček je v tomto ohledu výjimkou. Ve svém nekonečném obrazovém deníku dokumentujícím od konce padesátých let vše, co se kolem něj děje, si vystačí – podobně jako kdysi Josef Sudek – jen s domácím prostředím.

Holomíček má koncentrovaný pohled obdařený mimořádným estetickým cítěním, který nepotřebuje hledat exotiku. Aktuálně to připomínají hned dva počiny, v nichž osmdesátiletý fotograf bilancuje kariéru. V trutnovském Centru současného umění EPO1 začala 1. prosince výstava Bohdan Holomíček Fotografie, do níž soustředil přes 1000 fotografií nově nalezených ve svém archivu z let 1958–2003. Pokrývají tedy celou éru, kdy ještě fotil na kinofilm. V lednu mu navíc Torst vydá druhou knihu z jeho plánovaných sebraných Alb. Po prvním, sedm let starém Albu Václav zachycujícím jeho letité přátelství s Václavem Havlem a disidentským okruhem nyní přichází na řadu Album 1958–1977, ve kterém je dalších 200 fotek.

Jde o nejstarší Holomíčkovy práce, kdy se příliš nevzdaloval ani z Podkrkonoší, ve kterém prožil dětství a mládí. Přesto snímky nepůsobí jako titěrný výsek z reality tehdejšího komunistického Československa. Holomíček má dar přetavit vlastní příběh do obecné metafory o životě, který přes všechny potíže může být naplněn netušeným bohatstvím. Tím pro něj byla odjakživa setkávání s pozoruhodnými lidmi, častokrát proměněná v blízká přátelství. A navíc má dar tato setkávání i po desítkách let bezprostředně zprostředkovávat nám ostatním.

Dírka, skrz kterou proběhne světlo

„Já jsem se s tím asi narodil,“ pronáší se svým typickým šibalským úsměvem Bohdan Holomíček, když mě dva dny po vernisáži začíná provázet výstavou v Trutnově. Za okny galerie, která dříve sloužila jako elektrárna, je sněhová kalamita. Ale Holomíček to sem má jenom kousek z nedalekých Janských Lázní, kde od začátku sedmdesátých let pracoval ve výtopně jako elektrikář a kde od té doby taky žije. Vyučil se shodou okolností právě v tepelné elektrárně, kde má teď výstavu. Fotokomoru měl pod halou, v níž nyní probíhají výstavy současného umění. S kolegy měl dohodu, že stačilo jen zadupat, když se něco pokazilo – a on se od vývojky přesunul k elektrickým rozvodům.

Že se s něčím narodil, tím myslí Holomíček své unikátní fotografické vidění. Jeho první dochované fotky jsou přes šedesát let staré, fotoaparát sovětské značky Smena dostal k Vánocům ve třinácti a už o dva roky později dělal snímky, které by mu leckdo z profesionálů záviděl i dnes. Jako třeba skupinový portrét vlastní rodiny před vánočním stromečkem, na níž mají všichni podivuhodně – dnes bychom už řekli holomíčkovsky – soustředěné oči, jež nás vtahují do svého příběhu.

„Byly to primitivní začátky, ale Smena byl už docela dobrej foťák. Tatínek byl obyčejnej dělník, nevěděl, co mi má koupit, a náhodou koupil tohle, pro mě to v tý době byl absolutně nejlepší přístroj, kterej jsem mohl mít,“ vzpomíná Holomíček před nejstaršími snímky, které visí v Trutnově na panelech v podobě chronologicky řazeného kaleidoskopu připomínajícího monumentální pexeso. „Hrozně mě bavilo výtvarný umění, vystřihával jsem si z časopisů reprodukce slavnejch obrazů. Pak jsem si přečetl brožurku o zlatým řezu – a tím to bylo potom už jasný, už jsem nepotřeboval žádný školení.“