Budím se v sedm hodin v americkém pětihvězdičkovém hotelu, ve kterém mě na dva týdny ubytovala zvací organizace. Nabídku snídaně ve formě přiobjednávky za 30 dolarů, zato s donáškou na pokoj, odmítám a zasytím se vlastním muffinem s kávou. Na recepci pak míjím recepčního Nicka, který na mě mává bílou plechovou lahví s minerální vodou. Prý na cestu. S vodou v ruce vyrážím do ulic velkoměsta.
Po pár minutách dorážím do budovy prestižní taneční školy, vlastně fakulty, a jsem uveden k děkanovi, který mě posléze odvádí do tanečního sálu. Zde probíhá konkurz, při kterém si mám vybrat 17 studentů pro svou choreografii, kterou bychom měli v následujících devíti dnech nastudovat. Po dvou hodinách se scházím již jen se 17 studentkami, abychom se mohli pustit do práce. Dost mě ale zaráží, že některé z nich – v průměru 22leté – si s sebou přinášejí plyšáky, dělají si s nimi selfíčka a usazují je v sále coby diváky. Ani naše zahajovací společné foto neopomíjí plyšový doprovod.
První zkouška (ve dvou 90minutových blocích) probíhá na první pohled standardně. Nejdřív vysvětluji studentkám hlavní ideu, kterou by choreografie měla nést, a hned nato zkoušíme některé pohybové kvality. Mnohé pohyby jsou pro studentky nové a vyžadují detailní výklad z mé strany. Tu a tam v průběhu zkoušky odběhne některá ze sálu anebo se na chvíli uchýlí stranou, což je běžné, takže tomu nevěnuji pozornost. V sále je přítomen ještě můj asistent, který je učitelem školy, a všechny studentky zná. Zkoušku končím s pocitem, že vše, co jsem měl v plánu, se zvládlo, dokonce jsme toho stihli víc, a loučím se se studentkami, které se zdají být rovněž spokojené. V mobilu si čtu zprávu od děkana, v níž mě žádá, abych se u něj zastavil. S pocitem uspokojení z práce se vydávám do jeho kanceláře.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
