Nolan: Věděl jsem, že atomový výbuch musí být krásný a děsivý zároveň

Když jsem si sedal s Christopherem Nolanem k rozhovoru v jeho luxusním hotelovém apartmá nedaleko Bílého domu, odhadoval jsem, že už musí mít Washingtonu plné zuby. Den předtím si prohlédl Oválnou pracovnu a obědval v Kapitolu. Později téhož večera jsem sledoval, jak přebírá cenu Federace amerických vědců, tedy organizace, jež mezi své zakladatele počítá i Roberta Oppenheimera, o kterém Nolan natočil svůj nejnovější film. Na pódiu ještě stihl probrat téma regulace umělé inteligence s republikánským senátorem Toddem Youngem. A ustál vtip o svém dalším filmu, který šéf demokratů v senátu Chuck Schumer opakuje možná až příliš často: „Opět to bude životopisný film, bude se jmenovat Schumer.“ 

Cena teď trůnila na stole vedle Nolana, jehož anglickou formálnost nepoznamenaly ani desítky let strávených v Los Angeles – na sobě měl hnědé kalhoty, šedou vestu a modré sako. „Je těžká, skleněná – dobrá, když se potřebujete bránit,“ říkal o trofeji, zatímco si naléval šálek čaje. Prohodil jsem, že to možná není poslední cena, kterou letos v zimě získá. Oppenheimer již vydělal téměř miliardu dolarů navzdory tomu, že trvá tři hodiny a je mládeži nepřístupný. Mnozí teď tipují, že Nolanovi přinese první oscarové sošky za nejlepší film a režii. „Hlavně to nezakřikněte,“ reagoval na to.

Se slavným režisérem jsem si přišel promluvit o možnostech i rizicích technologií, což je téma, jež prostupuje celou jeho filmografií. Následuje zkrácený a redigovaný přepis našeho rozhovoru, v němž jsme mluvili o tom, čím si byl podobný Nikola Tesla s Robertem Oppenheimerem, o technooptimismu jeho filmu Interstellar, o tom, jak jeho snímek Počátek předvídal nástup sociálních sítí – a proč ještě nenatočil nic právě o umělé inteligenci.

Ross Andersen: Odvozovat něčí pohled na svět z jeho uměleckého díla nezní příliš rafinovaně. Vy jste nicméně natočil dvanáct celovečerních snímků, a když o nich přemýšlím jako o celku, přijde mi, že příběh Roberta Oppenheimera vás musel přitahovat právě proto, že máte podobně jako on značně rozporuplný vztah k technologiím.

Christopher Nolan: Podle mě jde hlavně o to, že ten rozporuplný pocit, který většina z nás k technologiím chová, je ze své podstaty dramatický. Vždycky jsem byl fanouškem science fiction, kterou bychom podle mě měli spíše nazývat spekulativní fikcí. Zabývá se určitými trendy, technologickými, ale také sociologickými a ekonomickými; snaží se odhadnout, kam by mohly směřovat, a vždy přehání jejich současnou podobu. Z toho je možné odvodit spoustu dramatických situací a já si na tomhle hřišti hraju velmi rád. 

Nemyslím si například, že je moje trilogie Temný rytíř skutečné sci-fi. Rozhodně se ale jedná o spekulativní fikci. Gotham City je v podstatě nejrůznějším způsobem přehnaným obrazem současného amerického města, aby se zvýraznily některé dramatické prvky. Scénář mého bratra pracoval velmi silně s myšlenkou, že osoby je možné sledovat s pomocí mobilních telefonů, a to značně předběhlo svou dobu. Představa, že lze celé město zobrazit s pomocí mobilů, byla tehdy velmi nepravděpodobná a exotická. Pamatuji si, že se ptal: „Budou tomu lidé opravdu věřit?“ Dnes mám pocit, že to běžně vnímají jako naši realitu. 

Nedávno jsem se díval na film Dokonalý trik a zdálo se mi, že Nikola Tesla je v něm jakýmsi předchůdcem Oppenheimera.

Ano, do velmi značné míry. Možná to nevíte, ale Teslovi je trochu kontroverzně připisována idea vzájemně zaručeného zničení. Když zemřel, byl už trochu šílený a do jeho hotelového pokoje se sjeli vládní úředníci a prohledávali jeho dokumenty. To si, prosím, raději ověřte, studoval jsem to už dávno. Jako filmař všechny takové informace používáte trochu nedbale, jde hlavně o to, abyste prodali nápad. (Poznámka editora: informace v tomto textu jsou ověřené.) Říkalo se, že si načrtl návrh jakýchsi paprsků smrti. Nemyslím, že za tím stála nějaká skutečná věda, ale jeho myšlenka stála na představě, že pokud by tak mocnou zbraň vlastnily obě strany, vedlo by to k ukončení válek.

A to se velmi podobá závěru, ke kterému dospěl i Oppenheimer. Takhle inteligentní lidé dokážou najít smysl ve všem. Zdálo se mi, že podle jeho představ lidé bombu stejně nepochopí, dokud ji nepoužijí. Jedná se o hodně extrémní racionalizaci a příběh Oppenheimera je takové mentální gymnastiky plný. Byl to člověk prostoupený etikou, zároveň měl brilantně abstraktní filozofický pohled na vše, čím se zabýval – a takový způsob myšlení vás může zavést do hodně zvláštních končin.

Váš film Počátek pojednává rovněž o riskantní technologii, jež vzniká na základě vojenského programu. Místo bomby se však jedná o technologii sdílení snů, jež hlavní postavy nutí, aby se uzavřely do labyrintů, které samy stvořily, a to dokonce do té míry, že mají problémy tyto světy opustit, přestože mají doma malé děti. Připadá vám, že tento nápad nějak rezonuje se současností, v níž nás stále víc fascinují stále složitější digitální světy?

Ten film šel do kin v roce 2010, kdy se začaly ve velkém šířit mobilní telefony a část jejich vnitřní struktury stála na větvícím se ovládacím systému iPodu. Používal jsem tehdy iPod k poslechu hudby a na obrazovkách menu se zobrazovaly rozvětvené nabídky, jež vám umožňovaly ponořit se hlouběji do různých položek. Tehdy lidé poprvé začali uvažovat o možnosti mít v kapse celý svět, jak o tom psal už před lety William Gibson, který to ovšem považoval za naprosté sci-fi. Tehdy se podobné věci začínaly stávat součástí každodenního života lidí a oni začínali nově vnímat realitu. Začínali vlastně přemýšlet o realitách uvnitř realit. To všechno bylo mimochodem z mé strany nevědomé. Vždy je tu tendence mluvit o své starší práci tak, jako by všechno bylo plánované a záměrné. Ve skutečnosti se snažíte zpětně analyzovat, co se vám tehdy honilo hlavou a co se pak „zesynchronizovalo“ se světem. V danou chvíli během práce se však snažím být instinktivní: příliš o sobě nepřemýšlím a pokouším se být otevřený věcem, jež na mě ve světě působí.