Čas nikam nejde

Když hrají, čas přestává existovat. A nezáleží na tom, jestli jsou lidé v publiku se skloněnými hlavami pohroužení za zvuku varhan sami do sebe, nebo jestli se koupou v ohlušující kytarové lázni a jejich ušní bubínky trpí. Účinky jejich hudby jsou velmi podobné: na chvíli zcela vyruší překotný shon okolního světa. Když dohrají, publikum si není jisté, zda to celé trvalo dvě hodiny, nebo jen pět minut.

Tak to vypadalo 15. listopadu v pražském kostele U Salvátora a o den později v klubu MeetFactory. Vystoupily tu totiž dvě čelné a dost možná zcela nejvlivnější osobnosti současné – z nedostatku lepšího slova – „pomalé“ hudby. Skladatelka Kali Malone nejprve ve zcela zaplněném kostele na Starém Městě představila svoji varhanní hudbu, s níž se proslavila na albu The Sacrificial Code a chystá ji i pro novinku All Life Long. Následující den pak Stephen OʼMalley, známý především z drone metalového dua Sunn O))), rozpoutal takřka hodinový abstraktní kus vyhýbající se melodii či rytmu, postavený na intenzitě hlasité zpětné vazby vycházející z jeho kytary.

V druhé polovině 20. století to vždy byly rychlé žánry, které odrážely změny nálad – politických, společenských i osobních. Rokenrol se zrodil s křikem a v divokém rytmu. Nejinak se o slovo přihlásily punk nebo techno. Všechny tyto zlomové styly v sobě chovaly neklid a rychlé tempo bylo jejich hlavní zbraní. Šokovaly a vítězily tím, že byly schopné spěch světa předehnat.

Současně s tím tu však existovaly jiné, méně nápadné proudy, které se k rychlosti vědomě otočily zády. Vydaly se cestou zpomalení; až k rozpuštění vnímání času. Zájem o pomalou hypnotizující hudbu zažívá v poslední dekádě obrovský vzestup a pandemické roky s jejich vytržením ze zažitého časoběhu to jen umocnily. Pozoruhodné přitom je, že posluchačský zájem tu jde zcela mimo žánrové kategorie. Vtahující hudba Kali Malone i Stephena OʼMalleyho, kteří shodou okolností tvoří v soukromém životě manželský pár, se těší oblibě napříč různými scénami a subkulturami, které se normálně neprotínají. Což bylo ostatně zjevné i U Salvátora.

Oko na hodinách

Zní to, jako by se hustý déšť snášel na střechu kostela, šuměl a bubnoval do tašek. Ovšem ten zvuk nepřichází zvenku, vydávají ho varhany a mísí se s finálními tóny hypnotického koncertu Kali Malone. „Toho efektu je možné docílit jen u starých mechanických nástrojů, kdy je možné ručně pomalu ovládat tlak vzduchu, který jde do píšťal,“ prozrazuje Kali Malone den po koncertě během rozhovoru v MeetFactory: „Je to takový varhanický trik, ale moc často ho neslyšíte. Jen v soudobé hudbě,“ popisuje s úsměvem.

A dodává, že zajistit publiku meditativní zážitky znamená pro ni a pro Stephena OʼMalleyho, který ji v některých čtyřručních skladbách doprovází, třeba i šest hodin hektických příprav. Pobíhání po kostele a zjišťování, co kde a jak bude v interiéru znít. „Běháme se Stephenem mezi lavicemi a voláme na sebe. Aby se vše povedlo, musí nám to fungovat jako na lékařské pohotovosti,“ dokončuje pobaveně.

Přestože Malone vystudovala elektroakustickou skladbu ve Stockholmu, kam se přestěhovala ve svých osmnácti letech, a Stephen OʼMalley často spolupracuje se skladateli, jako je Yann Tiersen (mimo jiné autor hudby k filmu Amélie z Montmartru) nebo Hildur Guðnadóttir (seriál Černobyl, film Joker), začátky obou jsou spojeny s nezávislými noiseovými, potažmo metalovými scénami a DIY prostředím. Byl to právě seattleský rodák Stephen OʼMalley a jeho kapela Sunn O))), kteří na začátku nultých let dotáhli zpomalování metalového soundu k dokonalosti a vystavěli svůj rukopis na táhlých, dlouze držených zvucích – dronech, které se v průběhu minut takřka nemění.

Na začátku byla fascinace plíživou strašidelností Black Sabbath, která vedla seattleské kapely devadesátých let jako Melvins a následně Earth ke zpomalování a odmítání riffů. Ovšem Sunn O))) k tomu přistoupili natolik radikálně, že jejich hudba má dnes svým vyzněním mnohem blíže k minimalismu skladatele La Monte Younga než k tomu, co můžeme považovat za metal. A to i přes brutální hlasitost, která charakterizuje živá vystoupení Sunn O))).

„Mám svou interpretaci toho, jak funguje čas. Nezpomaluje ani nezrychluje, čas nikam nejde. Vše je jen otázkou toho, kolik pozornosti jsme ochotní věnovat tomu, co se děje,“ zamýšlí se OʼMalley tichým hlasem nad povahou své tvorby. „Většina mé hudby má svou strukturu. Ale ta struktura má také svoji filozofii interpretace, která spočívá v tom, že okamžik, v kterém hudba zní, je přesně tím okamžikem, v kterém doopravdy existuje. Tudíž se může měnit. Se Sunn O))) věnujeme hudbě naprostou pozornost a zkoumáme, kam může jít. A u toho není důvod mít oko na hodinách.“