Žal, který nelze nikam odnést

V ruském originále tahle kniha zatím nevyšla, a kdoví jestli někdy vyjde. Šestačtyřicetiletá rodačka z Rostova na Donu Katěrina Gordějevová do ní totiž soustředila jedny z nejhorších příběhů, jaké lze v dnešní době vyslechnout. Příběhů, jež v její vlasti nikdo nechce slyšet.

O Julje snažící se utéct po invazi z Ukrajiny, po níž se v květnu 2022 slehla i s jejím synem zem a nikdo neví, jestli žije. O Ljošovi nasazeném Ruskem do války, kterého jeho milá našla po návratu z fronty oběšeného na trámu, protože jí nechtěl říct, že v bojích přišel o ruku. O babičce velebící v troskách Mariupolu Putina, že jí k novému roku poslal přímotop. O ženě přeživší masakr v Buči, po kterém jí ruský voják doporučil, ať si vezme čepici, aby nenastydla. O Tamaře, která si vydělává natáčením porna i během silného ostřelování. Všechno jsou to příběhy o následcích snahy šířit na Ukrajinu „ruský svět“, ke kterému ovšem autorka nechce patřit.

Reportérka, která pro televizi točila válečné reportáže v Čečensku, Afghánistánu i Iráku, má půlku rodiny v Kyjevě a Rusko opustila hned po anexi Krymu před devíti lety. Loni v září ji během sběru materiálu na knihu Odnes můj žal vláda označila za „zahraniční agentku“, do vlasti se vrátit nemůže a dnes žije na Západě „v cizí zemi, ve které mě sice nevidí úplně rádi, ale už nemám, kam jinam bych jela“. V knize ale na svůj osud nežehrá. V reportážních portrétech účastníků války z ukrajinské i ruské strany naopak vystupuje v roli člověka, který se nemůže jen tak zbavit kolektivní viny vlastního národa. Byť ví, že dělala všechno pro to, aby se Rusko stalo normální demokratickou zemí.

Moskva se ovšem vydala opačnou cestou, a jí tak nezbývá než se lidí ptát, jak se to mohlo stát. Rusové se většinou přes dodržovanou anonymitu bojí odpovídat, nejotevřenější promluva zní takhle: „Žádnou cizí zemi nepotřebujeme. Ještě jsme se ani nenaučili normálně žít v té vlastní.“ Ukrajinci se jí snaží popsat svůj osobní příběh a z ničeho ji obvykle neobviňují. I tady jsou ale výjimky. „To ti říkám jménem všeho ukrajinského lidu – jdi do prdele. Vypadni, okamžitě. A dveře nezavírej, ať se to tady vyvětrá,“ končí autorka jednu z kapitol a vzápětí příkaz zpovídané ženy provede, i když tuší, že pro tuhle Ukrajinku se nejspíš nic nevyvětrá až do konce života.