V ruském originále tahle kniha zatím nevyšla, a kdoví jestli někdy vyjde. Šestačtyřicetiletá rodačka z Rostova na Donu Katěrina Gordějevová do ní totiž soustředila jedny z nejhorších příběhů, jaké lze v dnešní době vyslechnout. Příběhů, jež v její vlasti nikdo nechce slyšet.
O Julje snažící se utéct po invazi z Ukrajiny, po níž se v květnu 2022 slehla i s jejím synem zem a nikdo neví, jestli žije. O Ljošovi nasazeném Ruskem do války, kterého jeho milá našla po návratu z fronty oběšeného na trámu, protože jí nechtěl říct, že v bojích přišel o ruku. O babičce velebící v troskách Mariupolu Putina, že jí k novému roku poslal přímotop. O ženě přeživší masakr v Buči, po kterém jí ruský voják doporučil, ať si vezme čepici, aby nenastydla. O Tamaře, která si vydělává natáčením porna i během silného ostřelování. Všechno jsou to příběhy o následcích snahy šířit na Ukrajinu „ruský svět“, ke kterému ovšem autorka nechce patřit.
Reportérka, která pro televizi točila válečné reportáže v Čečensku, Afghánistánu i Iráku, má půlku rodiny v Kyjevě a Rusko opustila hned po anexi Krymu před devíti lety. Loni v září ji během sběru materiálu na knihu Odnes můj žal vláda označila za „zahraniční agentku“, do vlasti se vrátit nemůže a dnes žije na Západě „v cizí zemi, ve které mě sice nevidí úplně rádi, ale už nemám, kam jinam bych jela“. V knize ale na svůj osud nežehrá. V reportážních portrétech účastníků války z ukrajinské i ruské strany naopak vystupuje v roli člověka, který se nemůže jen tak zbavit kolektivní viny vlastního národa. Byť ví, že dělala všechno pro to, aby se Rusko stalo normální demokratickou zemí.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
