Slyšet to tak, jak to bylo míněno

K obdélníkovému stolu ve studovně CAMP jsme si sedli krátce po poledni. Architekt, herečka a já, bohemistka. Několik hodin je slyšet jen hrudní dýchání, mnutí prstů, kýchání, občas posunutí židle, náhlá potřeba dojít si pro kafe. Architekt dlouze listuje velkou stříbrnou knihou o dostupném bydlení v Paříži. Herečka noří prsty do počítače a ukusuje avokádový sendvič. Já už poněkolikáté reviduji texty k brněnskému festivalu, kterým neúprosně hoří deadline.

Dáváme se do řeči. Nějakou dobu mluvíme o nezvyklosti začínat konverzace jen proto, že je chceme začít. Nikdo z nás moc neumí mluvit impulzivně. Neznáme se. Hovoříme anglicky, neboť architekt je Ir. Moji a hereččinu národnost dlouho nezná nikdo. Není to potřeba. Bavíme se, nejdřív opatrně, o tom, že mluvení je často uzavíráno do nějaké instituce. Škola, práce, stáž, kurz. Mluvení jinde je v lepším případě zdvořilostní, v horším případě divné. Herečka si myslí, že je to typicky česká věc. Architekt říká, že v Irsku je to jiné, herečka, že v Americe je to jiné, já, že v Německu je to jiné. Všude jiné trochu jiným způsobem, shodujeme se. Říkám, že na různých místech hrajeme různé role. Jsme různými lidmi v různých okamžicích. Nutně se nemění národy.  Herečka říká, že je to podobné jako v divadle.

Herečka taky prý často mluví, aby se lidi mohli smát. Zvláštním způsobem ji to naplňuje. Smích je jediná emoce, kterou je povoleno projevovat nahlas. V divadle lidé nahlas nevzdychají. O tom taky píše diplomku. Architekt by mluvil rád, ale neumí česky. Bez toho se prý v Česku mluví špatně.  Se smíchem mu říkám, že i když češtinu studuji, mám často pocit, že taky česky neumím nic. Asi právě proto. Herečka to má taky tak. Taky asi právě pro to její proto.  Tomu Ir moc nerozumí.  Raději se ptá, jestli bych ho mohla učit, když tu češtinu studuji. Zatím zkouší Duolingo: umí mluvit o jedení jablek, popisovat malé veselé sourozence a tatínky popíjející pivo.  Já mluvím hodně skrze texty. Taky často mluvím o textech nebo texty mluvit nechávám. Stojím na prahu chuti promluvit. Vyprávím jim o čtení poezie, které pořádám. Oba jsou nadšení.  Architekt cituje esej Leonarda Cohena Jak přednášet poezii: „Slovo motýl není skutečným motýlem. Je slovo a je motýl. Pokud si tyto dvě položky pletete, lidé mají právo se vám smát. Nedělejte ze slova tolik.  (…) Nikdy se nesnažte opustit podlahu, když mluvíte o létání.“