Kdo není s námi, ten není proti nám

Planeta Země je dost velká na to, aby uspěly obě naše země,“ řekl minulý týden čínský prezident Si Ťin-pching v San Francisku, kde se setkal se svým americkým protějškem Joem Bidenem. Oba státníci se snažili tlumit americko-čínské napětí minulých let a dohodli se například na zřízení kanálu přímé komunikace mezi armádami obou velmocí. Měl by zabránit tomu, aby nějaká nehoda – například srážka letadel nebo plavidel ve východní Asii – nepřerostla do většího konfliktu. 

Vztahy USA s Čínou jsou nepochybně nejdůležitější osou mezinárodní politiky 21. století, jejich ozbrojený konflikt pak největší planetární hrozbou. Velmocenská rivalita a vysoká diplomacie mezi Pekingem a Washingtonem vyvolávají déjà vu studené války, tedy světa rozděleného do dvou táborů, tentokráte západního a čínského (případně čínsko-ruského). Dnešní realita je ale jiná, a to nejen kvůli nebývale husté provázanosti západní a čínské ekonomiky, kterou nelze v praxi snadno rozetnout. 

Novým faktorem jsou takzvané střední mocnosti, které byly za studené války ekonomicky i vojensky mnohem slabší (a důsledkem toho závislejší na velmocech) než dnes. Jde především o Indii, Brazílii, Turecko, Saúdskou Arábii, Indonésii či Jihoafrickou republiku, které jsou na mezinárodní politické šachovnici stále aktivnější.