Víc než falešný pocit bezpečí

Od zahájení izraelského útoku na Hamás a jeho infrastrukturu teroru v Pásmu Gazy pozorovatelé a diplomaté řeší, zda nemůže konflikt přerůst ve velkou válku na Blízkém východě. Toto riziko trvá, ozývají se však i opačné hlasy: a sice že by izraelská vojenská odplata měla vyústit v širší mírové řešení a vznik nezávislého palestinského státu, který poskytne i lidem v Gaze ochranu, kterou teď tolik postrádají.

Požadavek vlastního státu se zdá mnohým nevyhnutelný zejména s tím, jak se obyvatelé Pásma Gazy dostali do smrtonosné pasti, z níž není úniku. Míra ničení, kterou izraelská invaze nastolila, je zřejmě skutečně velká. Západní média publikují odhady, že izraelské bomby a munice zničily nebo poškodily více než desetinu všech budov v Gaze. Arabská Al-Džazíra, která má na místě své reportéry a Izraeli rozhodně nestraní, mluví o polovině zničených bytů a 70 procentech populace vyhnaných z domovů. Úřady pod kontrolou Hamásu hlásí 11 tisíc mrtvých, z nich několik tisíc dětí. Jejich fotografie a videa plní zpravodajské weby, zatímco Izrael záznamy vraždění svých občanů ozbrojenci Hamásu s ohledem na oběti nezveřejnil.

Propalestinské protesty v evropských městech nabraly až příliš okatě podobu oslavy teroru a nelze se žádné vládě divit, pokud hledá cestu, jak veřejný obdiv na adresu Hamásu omezit nebo rovnou zakázat. Zároveň těžko lze někomu vyčítat, když v něm pohled na ruiny a mrtvé palestinské civilisty vyvolává zděšení.

Situace lidí, kteří si život v Gaze nevybrali, ale prostě se do něj narodili, je skutečně zoufalá. Hamás pozabíjel své vnitřní oponenty, zrušil volby a nastolil v zemi tvrdý autoritativní režim. Využívá přitom mentality obklíčené enklávy, kde projev nespokojenosti nebo nesouhlasu s jeho vládou je vykládán jako v nejlepším případě nahrávání arciďáblu Izraeli, v horším jako přímá zrada. Chtít pro lidi v Gaze lepší životní perspektivu nebo i nápravu křivd, které starousedlíkům kdysi vznikly založením Izraele, není nic zvráceného.