Španělsko na konci demokracie – nebo na novém začátku

Španělský premiér Pedro Sánchez to dokázal, vše nasvědčuje tomu, že bude zemi vládnout ještě několik dalších let. V květnu to přitom vypadalo, že si bude zhruba touto dobou balit vládní kufry. Fotogenický socialistický politik si teď nepochybně na části scény vyslouží (již poněkolikáté) označení geniálního taktika, politického kouzelníka. V ulicích španělských měst se ale zároveň bouřlivě demonstruje. A třeba španělští soudci takřka jednomyslně varují, že Sánchez ve svém sebezáchovném manévrování zašel příliš daleko, že rozmazal hranici mezi výkonnou a soudní mocí, že rozkýval samotné základy španělské demokracie.

Věc se má tak, že na jaře dostala španělská levicová koalice pořádný výprask v lokálních volbách. Všeobecně se mělo za to, že ji na podzim nahradí buď vláda středopravicových lidovců, nebo jejich koalice s fašizujícími pohrobky frankistů, stranou Vox. Sánchez v řádu hodin reagoval naprosto nečekaně a vypsal na léto předčasné volby. Během kampaně varoval, že Španělsku hrozí v podobě Voxu návrat starých autoritářských časů, a zjevně také trochu počítal s tím, že movitější voliči pravice odcestují na dovolenou. Gambit vyšel, pravice sice vyhrála, ale zdaleka ne tolik, jako se čekalo. Na sestavení vlády neměly pravicové strany dost sil.

Neměl je ani Sánchez se svou koalicí – pokud by neodhodil zábrany a nenavázal spolupráci s katalánskou separatistickou stranou Spolu pro Katalánsko. Její šéf Carles Puigdemont je od nezdařeného pokusu o ilegální vyhlášení samostatnosti Katalánska v roce 2017 v exilu v Belgii a doma mu hrozí vězení. Respektive hrozilo, protože právě to je podstata dohody, kterou Sánchez ve jménu vzniku levicové vlády uzavřel: za podporu hrstky katalánských poslanců zaplatil zákonem o amnestii, který osvobozuje od jakéhokoli postihu až 1500 postav, jež se na protiústavním kroku v Katalánsku podílely.