Proč je třeba pěstovat symboly

Češi si v rozmezí několika týdnů připomínají vznik republiky a znovunabytí svobody. To nám umožňuje připomínat a promýšlet náš příběh se všemi jeho peripetiemi. Jinými slovy vzestupy a pády naší stále mladé republiky. Letošní 28. říjen, tedy den vzniku Československa, byl v jednom ohledu výjimečný. Ne tím, že jsme měli možnost vidět ve Vladislavském sále novou hlavu státu, ale tím, že tam chyběla ta předchozí.

Miloš Zeman odmítl přijít oslavit nejdůležitější státní svátek a raději vyrazil na sraz dezinformátorů, komunistů současných i minulých, organizátorů protivládních demonstrací, které svolal Jaroslav Vodička a jeho Český svaz bojovníků za svobodu. Absence na oficiální oslavě republiky je dokonalou ilustrací Zemanova přístupu ke správě věcí veřejných.

Státníci ctí symboly, které je převyšují, protože slouží všem. Zeman je ctí jen tehdy, když slouží jemu. Pokud společnost pěstuje univerzální hodnoty, na kterých vznikla, jež si vtiskla do svých základních dokumentů a připomíná si je, oslabuje to druh politiků, jako je Zeman. Proto bývalý prezident těmito symboly pohrdá. Stejně tak destruoval sociální demokracii, když skončil v jejím čele. Už byla pro něj zbytečná.

Pokud se populistickým politikům podaří zrušit či ponížit symboly, mají to pak snazší při uzurpování moci. Občanům chybí společný příběh, a tudíž i společná obrana. Vidíme to na Slovensku, kde se mnozí divili, někteří i smáli, bludům Roberta Fica a jeho kolegů, že zatímco Washington Slovensku vždy škodil, Moskva přinášela dobro. Nebo že mluví o potřebě rehabilitace posledního komunistického prezidenta a otce normalizace Gustáva Husáka. Svým způsobem bylo složení předních míst volební kandidátky Smeru útokem na jiný symbol Slovenska – Jána Kuciaka.

Většině z nich se před lety po zveřejnění informací o okolnostech vraždy předvídal politický konec. Byli symbolem korupce, špinavé politiky, prorůstání klientelismu do všech pater státu. Jen šílenec by tak zprofanované lidi nechal vést stranu do voleb. Ale Fico věděl, že přesně to musí udělat – tvrdě přejít do protiútoku, nic se měnit nebude, staré časy se vracejí a potenciální symbol vzdoru je třeba zašlapat.

Tento týden si připomínáme výročí sametové revoluce. Pokud si někdo myslí, že už není třeba debatovat o událostech roku 1989, o odkazu studentů, divadelníků, stávkujících, Václava Havla a dalších disidentů, možná také podceňuje význam symbolů.

Dnes sice máme demokratického prezidenta a vládu, zdejší instituce jsou o něco pevnější než ty slovenské, ale i tak bychom měli dění za východní hranicí sledovat s velkou pozorností. Můžeme tam vidět, jak snadno se dá stát rozebírat na kusy. Proto nejsou oslavy 17. listopadu formální. Minimálně ukazují těm, kdo to nemyslí s demokracií dobře, že je tu dost lidí, kteří jsou připraveni ji hájit.

Závěrem ještě redakční sdělení. Pokud máte předplatné Respektu do konce měsíce a dosud vám nepřišla nabídka na obnovu, kontaktujte nás, prosím, na [email protected]. Na stejnou adresu se obraťe s jakýmkoli dalším problémem spojeným s předplatným. Pokud máte problém s přístupem k předplatnému v mobilní aplikaci, zkuste se prosím odhlásit a znovu přihlásit. I nadále nás můžete podpořit v crowdfundingu. Děkujeme.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor