Děti nepotřebují doslovnost 

Váš celovečerní debut už má za sebou úspěšnou cestu po prestižních festivalech. Z Annecy si nedávno odnesl cenu, vy jste se právě vrátil z festivalu v Tokiu. Jak snímek pro děti od osmi let o českém klukovi, který svítí, přijalo japonské dospělé publikum? 

Všiml jsem si, že je enormně zaujala sousedská hádka. Kamarádka, Japonka a bohemistka, mi pak vysvětlila, že hádka mezi obyvateli domu pro ně představuje hodně zvláštní situaci. Japonci, pokud si mohu dovolit zobecnit, se víc drží vzadu, neprojevují emoce na veřejnosti, nechtějí na sebe poutat pozornost. Sousedskou hádku nedokázali úplně rozklíčovat. Byla pro ně trochu kulturní šok.

Naopak kulturně blízký jim mohl být duch Genius loci, který obývá činžák, kde se děj odehrává. Silně připomíná tvorbu slavného japonského režiséra animovaných filmů Hajaa Mijazakiho, kterého Japonci zbožňují. Je to náhoda, nebo inspirace?

Inspirace, a zcela záměrná. Japonci z toho byli úplně nadšení. Potěšilo je, že Mijazakiho znám a takhle na něj odkazuji. Odkazů na různé tvůrce, které mám rád, je tam ostatně víc. Domovník s hráblem, z něhož jde strach, nebo poletující hadry jsou zase Jiří Barta.

Prosadil jste se původně jako ilustrátor dětských knih. Tam pro vás zásadní inspirací byla francouzská ilustrátorka Beatrice Alemagna. Máte někoho podobného u filmu?

Podvědomě se možná nechávám ovlivňovat, ale vědomě ne. Že bych si třeba řekl, že moje loutky budou vypadat jako od Tima Burtona. Byť jsem se setkal s tím, že ho lidem připomínají. I když vlastně cítím zpětně velký vliv Jana Baleje, u něhož jsem na UMPRUM studoval animaci. Dal mi kdysi taková očička na loutku s tím, aby bylo vidět, že jsem jako „jeho“. Tehdy jsem byl nadšený, vzal si je a používal. To ale jde jen do chvíle, než člověk objeví vlastní postupy.

Když jsem film sledovala se zahraničními kolegy, poznamenali, že má styl, který by mohl uspět v Hollywoodu. Je velký průmysl něco, co by vás lákalo?

Snad. Ani nevím. Přijde mi to hrozně abstraktní. Přiznávám, že mám ego, jako všichni umělci. U animace je ale dobré nenechat se egem semlít. Na filmu člověk stráví třeba deset let zalezlý ve studiu, pak s ním vyjde na světlo. A když se povede, přijde chvilka popularity, která rychle pomine. Velkou kariéru si vůbec nepřipouštím. I když mi takhle někdo před pár lety napsal z Ameriky z Googlu, abych pro ně udělal logo k výročí narození romské spisovatelky Eleny Lackové. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se to může stát, a stalo se. Byla to práce jako každá jiná, jen na dálku. Za čtyři dny to bylo hotové. Takže nějaká práce za Atlantikem nemusí být tak nereálná. I když si na druhou stranu neumím představit práci ve velkém týmu. Člověk musí být odolný, hodně disciplinovaný, aby ten tlak ustál.

Co musí splňovat film pro děti, aby byl dobrý?

Pravdivě mluvit o tématu. A to i o takovém, které není v prvním plánu úplně dětské. Třeba smrti se dětská tvorba až donedávna vyhýbala. Přitom je rozhodně možné o ní mluvit. 

Tématem Tondy je sebepřijetí a jinakost. K jinakosti se ve své tvorbě vracíte. Proč?

Baví mě hrdinové, kteří se liší od zbytku světa. Právě odlišnost z nich dělá hrdiny. Představují i dobrý materiál pro zpracování – ať už pro výtvarníka nebo režiséra. Zároveň jsou to trvalá témata. Nevyprší, na rozdíl od aktuálních společenských či politických, ani když se film dělá dlouho. Lidi, hodnoty a vlastnosti přetrvávají a vyplatí se je zpracovávat.