Volný pád do nicoty

Dlouhou dobu jí stačil jen pocit vzít si autoharfu do náručí, cvičit na ni a při hraní občas přiložit tvář na její boční hladkou stěnu. Trochu jako když se člověk schoulí k předoucí kočce. „Hluboké struny mají překvapivě mocný zvuk, a když si o harfičku opřeš lícní nebo spánkovou kost, tak ti rezonují přímo dovnitř ucha. A to je strašně uklidňující,“ mluví Petra Hermanová o nástroji, jenž ji opět přivedl k tvorbě hudby, ačkoli si myslela, že už to pro ni je nadobro uzavřená kapitola. Právě díky autoharfě totiž natočila tato v Berlíně žijící hudebnice mimořádné album In Death’s Eyes, jehož vznik si vyžádal život – nebo přesněji řečeno vyžádala si ho smrt.

Hermanová stála roky v čele avantpopové čtveřice Fiordmoss, ovšem její sólová novinka nemůže být rukopisu kapely vzdálenější. Elektronické zvuky a přitažlivé melodie vystřídalo nástrojové obsazení čítající pouze zmíněnou autoharfu a varhany, jejichž průzračnost se v mnoha skladbách hroutí do hlukových a dronových ploch. Nadto Hermanová výrazně upozadila svou roli zpěvačky a proměnila se v hudební režisérku konceptuálního alba, které pojednává o smrtelnosti a ztrátě blízkého člověka – v jejím případě otce.

In Death’s Eyes ohmatává pocity nezacelitelné prázdnoty a konečnosti života. Současně dává do kontrastu velkolepost smrti coby protagonistky a múzy nespočtu fascinujících uměleckých děl se syrovou realitou umírání. Inspirovaná lidovou tradicí i hudbou provozovanou v kostelích se Petra Hermanová s albem In Death’s Eyes řadí po bok současných výrazných hudebnic, jako jsou Lingua Ignota, Anna von Hausswolff či Maria W Horn. Všechny se vědomě odklánějí od písňové formy s tím, že ke zpracování nejtěžších životních zážitků nacházejí intuitivní oporu ve varhanní a duchovní hudbě, kterou obohacují o industriální, folkový nebo právě dronový rozměr – o rozsáhlé plochy vyznačující se trvalým a stejným zvukem.          

Vydání alba předcházela úspěšná zářijová koncertní premiéra na pražském festivalu Lunchmeat i poslechový večer v berlínském butikovém kině Delphi LUX. Tady, v červeně polstrovaném sále zaplněném do posledního místa, bylo 12. října možné In Death’s Eyes slyšet vůbec poprvé. „Ze všeho nejvíc bych si přála, kdyby ta hudba dokázala ulevit komukoli, kdo prožívá těžké chvíle,“ pronesla tu zjevně dojatá Hermanová, než se spustily úvodní varhanní tóny skladby Black Glass, v níž zpívá o nevyřčených slovech, která se hrnou zpátky do hrdla.