Volný pád do nicoty

Dlouhou dobu jí stačil jen pocit vzít si autoharfu do náručí, cvičit na ni a při hraní občas přiložit tvář na její boční hladkou stěnu. Trochu jako když se člověk schoulí k předoucí kočce. „Hluboké struny mají překvapivě mocný zvuk, a když si o harfičku opřeš lícní nebo spánkovou kost, tak ti rezonují přímo dovnitř ucha. A to je strašně uklidňující,“ mluví Petra Hermanová o nástroji, jenž ji opět přivedl k tvorbě hudby, ačkoli si myslela, že už to pro ni je nadobro uzavřená kapitola. Právě díky autoharfě totiž natočila tato v Berlíně žijící hudebnice mimořádné album In Death’s Eyes, jehož vznik si vyžádal život – nebo přesněji řečeno vyžádala si ho smrt.

Hermanová stála roky v čele avantpopové čtveřice Fiordmoss, ovšem její sólová novinka nemůže být rukopisu kapely vzdálenější. Elektronické zvuky a přitažlivé melodie vystřídalo nástrojové obsazení čítající pouze zmíněnou autoharfu a varhany, jejichž průzračnost se v mnoha skladbách hroutí do hlukových a dronových ploch. Nadto Hermanová výrazně upozadila svou roli zpěvačky a proměnila se v hudební režisérku konceptuálního alba, které pojednává o smrtelnosti a ztrátě blízkého člověka – v jejím případě otce.

In Death’s Eyes ohmatává pocity nezacelitelné prázdnoty a konečnosti života. Současně dává do kontrastu velkolepost smrti coby protagonistky a múzy nespočtu fascinujících uměleckých děl se syrovou realitou umírání. Inspirovaná lidovou tradicí i hudbou provozovanou v kostelích se Petra Hermanová s albem In Death’s Eyes řadí po bok současných výrazných hudebnic, jako jsou Lingua Ignota, Anna von Hausswolff či Maria W Horn. Všechny se vědomě odklánějí od písňové formy s tím, že ke zpracování nejtěžších životních zážitků nacházejí intuitivní oporu ve varhanní a duchovní hudbě, kterou obohacují o industriální, folkový nebo právě dronový rozměr – o rozsáhlé plochy vyznačující se trvalým a stejným zvukem.