Tisíc nových větrníků

Lidovecký ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL) propustil svoji náměstkyni Evu Volfovou. Na tom by nebylo nic zvláštního, nebýt toho, že Volfová bez předchozích výhrad vedla jeden z nejdůležitějších projektů probíhajících v současné době na úrovni vlády a že Hladík svůj krok nevysvětlil ani Volfové, ani vedení její domovské strany STAN. To si pozvalo Hladíka na své jednání, ministr však pouze prohlásil, že ztratil k Volfové důvěru a jako ministr má podle koaliční smlouvy právo takové rozhodnutí učinit. Stejnou věc Hladík zopakoval přes svůj tiskový odbor i Respektu. 

Důvodem tedy může být i rozdílný pohled na postup ministerstva při výběru vhodných lokalit pro stavbu větrných elektráren na území České republiky. Jde o velkou a politicky citlivou věc. V příštích dvou letech má dojít k detailnímu zmapování Česka a stanovení míst, kde by se mohla větrná energetika rozvíjet výrazně rychlejším tempem, než tomu bylo dosud. Od letoška definují české zákony větrné elektrárny jako veřejný zájem a budou se hledat místa, kde veřejný zájem vyrábět čistou energii nenarazí na nějaký jiný veřejný zájem – ochranu přírody či památek, zájmy armády nebo silničářů. Až se taková místa najdou, stát na nich zavede výrazně zrychlený schvalovací proces tak, aby se mohly větrné elektrárny stavět ve velkém a Česko naskočilo do masivního rozvoje výroby elektřiny z větru, který už vidíme v jiných státech EU. 

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) je přitom v celém projektu jedním z klíčových hráčů, který se však najednou musí paradoxně rozhodovat mezi dvěma velkými cíli zelené politiky posledních třiceti let. 

Chodníky a kanalizaci nechceme

Zatímco většina států EU dokázala udělat z větrné elektřiny zásadní sektor své energetiky a zdroj levného bezemisního proudu, Česko ji po letech skepse či lhostejnosti zdejších vlád téměř nevyužívá. Pokud se podíváme na energetickou bilanci v náhodně zvolený den: 11. září vyrobilo Rakousko z větru 18 procent své elektřiny, Německo 22 procent, Litva dokonce 27 procent a Česko pouhých 1,6 procenta. Kvůli dlouhodobému nezájmu politiků, odporu veřejnosti a celkově malé připravenosti se u nás žádná nová větrná elektrárna nepostavila už tři roky. 

Získat povolení ke stavbě trvá přes deset let a často se plány zarazí už na nesouhlasu obyvatel žijících v okolí. Naposledy se to stalo na Karlovarsku, kde investor sliboval peníze na chybějící kanalizaci a chodníky, ani to ale nezaplašilo strach uměle vyvolaný dezinformacemi. Místní dokonce odmítli nabídku firmy zajet ke stejné větrné elektrárně v Německu a hlasovali v referendu proti. Elektrárna v podobě jedné vrtule kilometr za vesnicí přitom mohla proudem pokrýt spotřebu zhruba pěti tisíc domácností. 

Málo nadšení projevuje i vedení krajů. Velká většina (73 procent) stávajících větrných elektráren stojí na území pouze čtyř z nich – Karlovarského, Ústeckého, Libereckého a Olomouckého. Ostatní kraje spíš hledaly cestu, jak se vrtulím v krajině vyhnout. Plzeňský kraj si dokonce před lety odhlasoval, že větrné elektrárny na svém území nechce vůbec, toto rozhodnutí ale později zrušil soud, i tak má kraj u německých hranic na svém území zatím pouze tři samostatně stojící vrtule.

Problém je i v chybějícím motivačním prostředí. Česko teprve letos schválilo zákon o komunitní energetice, jež umožní sdílet vyrobenou elektřinu tak, aby z vrtule za vesnicí měli přímý užitek v podobě proudu i obyvatelé vesnice. 

Rok místo deseti let

Experti předpokládají, že takový zákon by měl v čase energetické nejistoty odpor k větrným elektrárnám snížit. Navíc kromě zvýšení motivace chce jít český stát cestou většího důrazu. Vyžadují si to okolnosti i evropská pravidla, pod která jsme se podepsali. Po energetické krizi, rostoucí ceně emisních povolenek, jež zdražují proud z uhlí, a obrovské komplikovanosti stavby jaderných bloků chce konečně na elektřinu z větru spoléhat i Česko. Nikdy nebude v rámci EU patřit mezi šampiony (nemáme moře), ale podle nedávné studie Akademie věd ČR, z níž se má v rozjezdu větrné energetiky vycházet, má Česko předpoklad vyrábět z větru téměř třetinu své současné spotřeby. To by v optimistickém scénáři znamenalo postavit až 1400 větrných elektráren o instalovaném výkonu přes 7000 MW oproti dnešním 340 MW. 

Přitom tento větrný boom má proběhnout během zhruba deseti let. Česko k tomu tlačí i evropská směrnice, která popisuje cestu, jak najít prostor pro nepopulární větrníky i v zemích, které nemají moře a vyznačují se rovnoměrnou hustotou osídlení jako právě Česko. Cílem stanoveným v rámci green dealu je přitom spotřebovávat od roku 2030 alespoň 42 procent energie z bezemisních obnovitelných zdrojů. Česko má dnes 17 procent hlavně díky rychlému rozšíření solárních panelů po roce 2010. 

Rychlé investice do větrné energetiky v tak krátkém času přitom vyžadují zcela nový přístup státu, který se teď rozbíhá. Spočívá ve vytipování tzv. akceleračních zón, tedy lokalit vhodných v celé republice pro stavbu větrných elektráren. V nich má stát zavést výrazně zjednodušený povolovací režim tak, aby povolení stavby větrné elektrárny netrvalo deset let, jak je tomu dosud, ale pouze jeden až dva roky a přitáhl se zájem soukromých investorů. Vláda má při tom zhruba dva roky na to, aby přípravu akceleračních zón zvládla tak, aby se po roce 2025 mohla stavba větrných elektráren rozjet ve velkém.