Co ukázal vztah Senátu a prezidenta díky hlasování o ústavních soudcích

Pavel Simon, který působí jako soudce Nejvyššího soudu, se minulý týden stal prvním adeptem prezidenta Petra Pavla do Ústavního soudu, který neuspěl v horní parlamentní komoře. Nebyl však zdaleka jediným nominantem, u kterého se objevila kritika a spory mezi Pražským hradem a Senátem. Co si tedy odnést z dosavadního projednávání nových ústavních soudců? A máme počítat s tím, že výběr bude podobný během celého Pavlova prezidentství?

To jsou otázky, které si kladou nejen odborná veřejnost a média, ale i sám prezident. Alespoň to zmiňují jeho spolupracovníci, kteří s ním řeší výběr soudců pro Ústavní soud, jenž se musí během dvou a půl roku celý obměnit. Jisté podivení nad tím, jak senátoři k posuzování jeho návrhů přistupují, ostatně obsahoval také jeho projev předcházející diskusi o Simonovi. „Opakovaně jsme svědky, že kandidáti na ústavní soudce jsou veřejně tak důkladně rozebíráni, jak tomu nebylo nikdy před tím. A to dokonce detailněji než u některých skutečně kontroverzních kandidátů, které navrhovali moji předchůdci,“ řekl Petr Pavel. „Pochopitelně si kladu i další otázky. Co se změnilo, že je dnes grilování kandidátů tak detailní, že jde tak hluboko i do jejich osobního života? Je to jen nově pojatým detailním zájmem o jejich osobnost? Nebo je to nějaký vzkaz?“

Jinými slovy (která zaznívají i odjinud): není důkladné zkoumání spíše vyjádření nesouhlasu se způsobem výběru, který nastavil nový prezident? Chtějí senátoři prezidenta „dotlačit“ k návrhu konkrétního jména nebo většímu vlivu předtím, než se jméno oficiálně objeví? Podobná prohlášení totiž zaznívala i z řad senátorů už od nástupu nového prezidenta. Jejich autorem byl například předseda ústavně-právního výboru Tomáš Goláň (ODS), ale ani další senátoři se netají tím, že mají poměrně jasnou představu, kdo by měl na Ústavním soudu sedět.