Česko v zúženém prostoru

Hrozí Česku, že bude podobně jako ve dvacátých letech 20. století obklopeno autoritářskými státy? Máme být znepokojeni trendy v Polsku, Maďarsku a nyní na Slovensku? Tu a tam se v kuloárech odkazy na historii ozývají a je pravda, že některá hlediska se podobají.

Historik Ian Kershaw ve své knize Do pekel a zpět: Evropa 1914–1949 popisuje střední Evropu po první světové válce následujícím způsobem: „Československo představovalo vzácný příklad úspěšnosti.“ Důvodem podle něj bylo mimo jiné to, že „v zemi byla početná velmi vzdělaná buržoazie a zkušená státní správa“. Demokracii navíc až na komunisty podporovaly všechny strany.

Vedle toho v Maďarsku podle Kershawa „nadále existovaly politické strany, volby (ovšem s vysoce omezeným volebním právem a mimo městské oblasti bez tajného hlasování) a parlamentní systém. Jenže tento systém byl pluralitní jenom na oko, nikoli svou podstatou. Shora ho ovládala silná výkonná moc, podporovaná neotřesitelnou vládnoucí stranou, která v podstatě zastupovala zájmy vedoucí vrstvy. Napomáhala jí všeobecná apatie lidových mas.“

V Polsku po Piłsudského převratu v polovině dvacátých let došlo k podobnému vývoji: „Formální znaky ústavní vlády nepřestaly existovat. Ale demokratické svobody byly okleštěny a autoritářství bylo rozšířeno, což zahrnovalo rostoucí represi politické opozice.“

Popisy působí až nepříjemně aktuálně. Nicméně, jak už jsme mnohokrát psali, historické analogie nebývají často přesné, protože se vyjme jen jeden aspekt minulosti. Maďarsko je skutečně pevně v rukou Viktora Orbána a má takovou kontrolu nad společností – opět podpořenou apatií občanů –, že vyhrát ve volbách konkurence téměř nemůže. Nicméně i tam je stále naděje na změnu. Polsko má sice potíže s právním státem, ale nevládne v něm diktatura. Slovensko se v případě vlády Roberta Fica bude zřejmě v některých aspektech více podobat Orbánovu Maďarsku, ale volby nedopadly tak špatně, jak se mnozí obávali. Pravděpodobná koalice Smeru, SNS a Hlasu nedisponuje ústavní většinou v parlamentu.

Historie se tedy neopakuje, nicméně i ty jemné podobnosti by pro nás měly být varující. Ale i motivující. Varující v tom, že autoritářské sklony se mohou změnit v autoritářský systém. Cesta zpět se pak hledá velmi těžko. Motivující by mohly být v tom, že pokud se Česku podaří udržet demokratický, západní směr, kdy jasně podporujeme Ukrajinu a jsme pevným členem EU a NATO, tak na tom můžeme vydělat. A to doslova i diplomaticky. To druhé je důležitější.

Jak říká Vít Dostál z Asociace pro mezinárodní otázky v článku na str. 42–43: „Ve chvíli, kdy se to v nějakém regionu nevyvíjí ideálně, motivuje to silné hráče, jako je západ Evropy nebo USA, k navázání těsnějších vztahů alespoň s částí regionu.“ Naši výjimečnost bychom ale rádi vyměnili za stabilní a otevřený střed Evropy. Polsko se může přidat už za pár dní.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor