Líní a nedůslední lidé žádného despotu nezastaví

Jednou z mnoha věcí, které jsou vládě Viktora Orbána trnem v oku, je Maďarský helsinský výbor. A jednou z jeho nejviditelnějších tváří je devětatřicetiletý András Léderer. Výbor dokumentuje přístup maďarského státu k uprchlíkům, nabízí právní pomoc jim, Romům, lidem s postižením a dalším menšinám. To z něj dělá jeden z mála přetrvávajících symbolů odporu proti vládě maďarského premiéra. A z Léderera, který je gay a má židovský původ, jeden z oblíbených terčů vládní propagandy. Letos v červenci oznámil, že se od dubna léčí s obzvlášť agresivní formou rakoviny, a zprávu doplnil otevřeným popisem detailů a strastí, které nemoc provázejí. Ty nejhorší vyhlídky, které se vynořily hned po diagnóze, se ale nakonec nenaplnily. Je září, András Léderer se právě zotavuje ze (zatím) poslední dávky chemoterapie a sedíme společně na zahradě u jeho bytu v Budapešti.

Maďarský helsinský výbor je pro Orbánův režim nejnenáviděnější organizací. Proč jste v něm vůbec začal pracovat? A proč se tak stalo v roce 2015, kdy bylo zřejmé, že situace přituhuje?

Byla to velká náhoda. Výbor má pověst seriózní organizace plné profesionálních právníků, což já nejsem. Měl jsem úplně jiný životní plán. Ještě v roce 2014 jsem studoval v Londýně a chtěl jsem se přestěhovat do Gruzie, což je taková moje životní láska mezi zeměmi. Pak se všechno otočilo.

 Co vám zabránilo v cestě za životní láskou?

Rakovina. Jiná diagnóza než dnes. Dnešníma očima vlastně banální věc, vyřešila to operace a relativně lehká léčba. Ale musel jsem se kvůli tomu vrátit do Budapešti, a hlavně jsem musel chodit na pravidelné kontroly. To prostě ve Tbilisi nešlo. Tak jsem byl najednou zpátky doma, říkal jsem si: „Sakra, co teď budu dělat tady, v Orbánově Maďarsku. Tenhle život mi teda nevyšel.“ Byl jsem v depresi, ztracený, trochu jsem komerčně překládal a nějak jsem to lepil na volné noze. Prostě marné období.

Pak přišla uprchlická krize, Budapeští začaly procházet tisíce lidí. Tehdy váš život změnil směr?

Celý svět zná nádraží Keleti. Kousek od mého domu je ale další velké nádraží, Déli. A to bylo taky jedno z uprchlických center. Vyrostlo tam stanové město a lidé z okolí začali na Facebooku organizovat nějakou pomoc. Což pro mě nebylo nové, v roce 2008 jsem byl v Gruzii zrovna v době války, a taky jsem pomáhal utečencům z okupovaných území. Tak to šlo několik týdnů. Když v září 2015 vláda dokončila plot na srbské hranici, čekali jsme, že se počet lidí na našem nádraží trochu zmenší. Jedno ráno jsme tam přišli – a nebyla tam ani noha. Byl konec. Zase jsem neměl co dělat, ale druhý den mi zavolala Márta Pardavi, šéfka výboru. Prý jestli mám zrovna čas. Tak jsem říkal jasně, můžete mluvit. O to prý nejde. Prý jestli mám práci a jestli náhodou nemám čas k nim hned nastoupit. A bylo to.

Jak na vás přišli?

Nikdy jsem s nimi nemluvil. Viděli mě na nádraží Déli, kde jsem organizoval dobrovolnickou práci, a řekli si, že někdo takový by se jim hodil.

Totální panika

Jak vaše práce na začátku vypadala?

Jel jsem na naši jižní hranici, kde už vznikla dvě přijímací centra pro migranty, jediná místa, kudy šlo do země proniknout. Maďarský stát tehdy rychle vymyslel velmi efektivní systém. Pronajal si v centru Segedínu budovu, kde uprchlíky v prvním patře policisté obvinili, v druhém je prokurátoři obžalovali, ve třetím je soudce odsoudil na dva roky pro nelegální překročení hranic a jeli do vězení. Raz dva tři. Měl jsem pro tyhle lidi organizovat právní pomoc, ale monopol na ex offo zastupování uprchlíků měla jedna velká právnická kancelář, dělali to samozřejmě formálně, byl to výnosný obchod, a nešlo to prolomit. Takže jsem neměl co organizovat a jel jsem zpátky. Ale pak se našlo něco jiného – a moje práce se rozjela.