Občas narazím na poklad, říká fotograf, který sbírá negativy vyhozené do popelnic

Fotograf Martin Wágner je známý hlavně díky dokumentárním souborům ze zemí bývalého Sovětského svazu, ale má ještě jednu velkou vášeň – už roky sbírá staré fotografické negativy a diapozitivy, o které jejich původní majitelé z různých důvodů ztratili zájem. Někdy je koupí na bleším trhu, v antikvariátu nebo v internetové aukci, jindy mu je někdo věnuje zdarma. Jedno přitom mají společné: dokud je nedonese domů, neočistí a nevloží do skeneru připojenému k počítači, téměř nikdy netuší, co na nich najde.

U naprosté většiny po digitalizaci zjistí, že jde o nepříliš originální záběry zachycující dávno minulé okamžiky ze životů cizích lidí – rodinné dovolené, miminka v kočárku, společenské sešlosti u příležitosti narozenin či Vánoc. Někdy však narazí na snímky, které se vymykají, ať už neobvyklou situací, atmosférou či způsobem, jakým autor výjev zachytil. A právě tohle objevování zapadlých „pokladů“ ho přitahuje. „Jsem trochu jako paleontolog, který v barrandovském údolí sbírá kameny a rozbíjí je. Většinou v nich nic není, ale občas se stane, že uvnitř najdu trilobita,“ říká.

Cítit autentičnost

Za dvacet let, kdy se sbírání starých negativů věnuje, nashromáždil úctyhodný archiv čítající zhruba milion snímků, z nichž naskenovanou má sotva polovinu. Snímky, jež pokrývají celé 20. století a tvoří tak jedinečný obrazový záznam dlouhé éry, průběžně zveřejňuje na populární facebookové skupině Negativy z popelnice, kterou před lety založil a kde může skeny starých negativů publikovat i kdokoli jiný. Na to, jakou mají nalezené fotografie často zcela obyčejných momentů hodnotu, však Wágner jednoznačnou odpověď nemá.

„Já jsem na analogové fotografii vyrostl a miluju ji, takže pro mě určitě hodnotu mají. Naplňuje mě objevovat nádherné cizí fotografie, které někde leží skryté, a prezentovat je světu,“ říká. Současně si uvědomuje, že fanoušky facebookové skupiny možná víc přitahuje nostalgie než fotografická kvalita. „Staré fotky nějak odrážejí zkušenost jejich vlastního života, vyskytují se na nich místa, která znají, nebo věci, které také vlastnili,“ přemýšlí. Z velkého zájmu a pozitivních reakcí si každopádně odnáší, že v současné záplavě dokonalých fotografií z mobilních telefonů, které se takřka hned po svém vzniku objeví na sociálních sítích, lidé o to více oceňují návraty do minulosti a často velmi nedokonalé obrazy z časů, kdy byla fotografie ještě vzácná.

Při otázce, co považuje za ony poklady, Wágner neváhá a jako první zmiňuje soubor negativů zakoupený ještě v době středoškolských studií, který jeho zálibu odstartoval. Jde o soukromý archiv velkoformátových negativů pražského magistrátního úředníka Františka Beneše, který za první republiky podnikal cesty po Evropě a severní Africe a své výpravy intenzivně dokumentoval. Ač byl fotoamatér, jeho snímky mají promyšlené kompozice a dobrou technickou kvalitu, zároveň z nich vyzařuje romantika „dobyvatelského“ cestování z dob před nástupem masového turismu. Jejich autor je na jednom snímku zachycen coby kníratý muž v pumpkách a bekovce, jak v doprovodu dámy v dlouhých šatech a čepci pózuje uprostřed hor na okraji ledovce. Výběr z rozsáhlého archivu zveřejněný na Negativech z popelnice měl velký úspěch a Wágner z Benešových fotek uspořádal i samostatnou výstavu.