Plán na letošní rodinnou dovolenou zněl jasně – vyrazit na sklonku léta autem na dva týdny do Itálie. Ten první jsme chtěli strávit se širší rodinou v pronajatém domku v Toskánsku, během toho druhého se pak jen se ženou a dvěma malými dcerami přesouvat po kempech. Znělo to jako dobrý plán: pohodlná první půlka, v níž si budeme užívat jídla, středověkých městeček a lenošení, a pak druhá dobrodružná, plná objevování a blízkosti k přírodě. Rodinné kempování jsme měli ozkoušené z loňska, kdy jsme (tehdy ještě ve třech) s tříletou dcerou jezdili se stanem po Itálii dokonce dva týdny – a všechny nás to toulání bez předem dané trasy bavilo. Čtyřměsíční miminko nám oproti loňsku nepřipadalo jako zásadní změna.
Týden v domku utekl jako nic a přišel čas přesunout se pod stan. První místo působilo idylicky: v kempu přímo u moře měl každý stan přidělené prostorné místo ve stínu rozložitých dubů, které poskytovaly ochranu před žárem jižního slunce. Zároveň šlo o malý areál pro pár desítek stanů, žádný megatábor s hlasitou diskotékou a páchnoucími koupelnami, jakých je v Itálii hodně. Součástí kempu byla dokonce i malá farma, kde se dala koupit čerstvá zelenina, ovoce a domácí víno, což jsme také udělali a poté vyrazili k moři.
Po návratu ale padl soumrak, v kempu se objevili komáři a navzdory repelentům se do nás pustili. Jako by to nestačilo, miminku se nechtělo spát a brečelo, což dlouho znemožňovalo uspat starší dceru. Do toho jsme se na plynovém vařiči ve světle baterky pokoušeli uklohnit večeři. V noci jsme pak absolvovali ještě několik uspávacích koleček, kdy se dcery budily navzájem, a ráno jsme se vzbudili nevyspalí a v mizerné náladě. Další večer se situace opakovala a začínali jsme být zoufalí. Lidé míjející náš stan mohli spatřit vyčerpaného otce, jak na dece uprostřed noci dopíjí láhev vína a tvář mu osvětluje mobil, na kterém horečně hledá ubytování v kamenném domě – a nakonec objednává čtyři noci v horské chatě v Alpách.
Přijmout tuhle porážku nebylo jednoduché. Byl jsem vychováván k tomu, že překážky se mají překonávat, navíc se opravdu nerad vzdávám předem vytvořené představy. Obava, že se tyhle noci v kempech budou opakovat a vrátíme se domů unavení a naštvaní, ale byla silnější. Po odkliknutí platby se pak dostavil překvapivě úlevný pocit a jeho zdrojem nebyla ani tak okamžitá vděčnost mé ženy jako spíše náhlé uvědomění, že něco prostě vzdát může být neuvěřitelně uspokojující. Umínil jsem si, že to musím dělat častěji.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
