Testování Orbánem

V redakci máme každý týden debatu o předchozím vydání Respektu, rozebíráme, co jsme udělali špatně a co dobře. V pondělí padla poznámka, že často používáme termín Západ, ale co si pod ním vlastně představit? Má stále ten samý význam jako v době studené války, kdy Západ znamenal demokracii, rovná práva, svobodu, vyšší kvalitu života, zatímco Východ byl ztělesněním nesvobody, diktatury, ponížení a úpadku? Jak to tedy je?

Znovu promyslet automaticky používané termíny je vždy zdravé. Někdy se totiž mohou stát překážkou porozumění, protože už jsou vyprázdněné a každý si do nich dosadí, co chce. Když v roce 2000 vznikaly kraje, všude se mluvilo o optimalizaci školství. Během diskuse s jedním politikem padlo slovo „optimalizace“ asi desetkrát. Zeptal jsem se ho, co znamená. A bylo ticho. Pak se omluvil, klobouk dolů, že si to bude muset zjistit, klobouk nahoru.

Rozdíl mezi Západem a střední Evropou se v mnoha ohledech snižuje, mohlo by se zdát, že tedy termín „Západ“ vyprchává. Jen Východ (rozuměj Rusko) je stejně děsivý jako ve třicátých, padesátých či sedmdesátých letech 20. století. To je pevná konstanta – strachu, úpadku a ponížení.

Jak je to ale s tím Západem? Pole interpretace je volné, tak si dovolím nabídnout vlastní. Západ je úcta k právu a institucím. I tady bychom se mohli dostat do argumentační pasti, protože se popsaly celé knihy o tom, co s institucemi dělal například Silvio Berlusconi v Itálii, nicméně zatím stále platí, že ať už je v Německu u vlády levice nebo pravice, systém zůstává plně demokratický. Stejně tak v Dánsku, Švédsku, Holandsku či Francii. V tomto ohledu zůstává pro naši střední Evropu stále inspirací, i když dané země mají své skandály, své populisty či trapnosti.

Podívejme se na Polsko a tamní brutální útok na nezávislost justice. Zatímco v Česku je Ústavní soud zárukou vlády práva, v Polsku je zárukou Jarosława Kaczyńského. Maďarsko už nelze ani řadit mezi plně demokratické státy. Slovensko o své instituce bojuje, ale justice tu byla dlouho slabá a policie sloužila mocným. I v Česku jsme zažili pokusy omezit nezávislost justice, účelově změnit volební pravidla, ale naštěstí se to v plné míře nepodařilo. I my se ale stále bojíme, co se stane, když zvítězí ten či onen.

Rozdíly mezi střední Evropou a Západem jsou stále patrné také například ve vztahu k právům a ochraně lidí LGBT+, případně k veřejnoprávním médiím. V Polsku a Maďarsku už jsou to nástroje propagandy, na Slovensku tomu kdysi bylo také tak, dnes jsou veřejnoprávní média velmi slabá. V Česku proběhlo několik pokusů ochočit si Českou televizi a Český rozhlas, vždy se tomu ale podařilo za pomoci širší veřejnosti zabránit.

Ano, Česko na tom zatím není tak zle. Mohlo by být lépe, ale i hůře. Jak to kdo s naším západním směřováním myslí vážně, dokládá jeho vztah k Orbánovi. Na něj odkazuje Babiš, Okamura, část ODS a nedávno například Jindřich Rajchl, který svolal velkou demonstraci do Prahy na Václavské náměstí. Plamenně volal po tom, že nemáme být Východ či Západ, máme jít jen po své, české cestě. Moc daleko po ní ale nedošel. „Česká republika musí jasně vyjít po cestě, která funguje a která je vyzkoušená, že funguje. A je třeba si to říct na rovinu, takovou cestu nám ukazuje Maďarsko. Pokud chceme jít správnou cestou, musíme si otevřeně říct, že musíme jít cestou Viktora Orbána.“ Takže na Východ.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor