První show

Je devět hodin večer. Malý kolejní sál se pomalu naplňuje a ve mně stoupá nervozita. Hned to vypukne! Naše první show, můj první výstup s nacvičeným skečem. Snad se všechno povede, snad při moderování nezačnu najednou koktat, snad pochopí všechny ty narážky a pointy… Brouzdám očima po publiku – samí kamarádi, nic se nemůže stát.

To už mě nahání Ben, abych se šel připravit, začneme parodií na milostné šlágry. Hanni sedá ke klavíru, já s mikrofonem v ruce opouštím sál, zavírám za sebou dveře a naposledy si v hlavě projíždím text. Klavír hraje, slyším, jak přichází Ben a začíná zpívat. První sloka u konce, teď je můj part. Vcházím do sálu a nechám hlasivkám volný průběh. Snažím se moc nepřemýšlet a prostě zpívat. Jsem rád, že na jevišti nejsem sám. Vrhám pohled do publika – samý úsměv, tu a tam smích. Šlágr je u konce. Lidi tleskají, já zas opouštím sál, abych se vmžiku vrátil coby legendární šoumástr Thomas Gottschalk. Hanni ještě chvilku klinká na piano, aby nebylo v době přechodu v sále ticho. Pak si sedá na postranní židli a Ben mě svým neuvěřitelným reklamním hlasem uvádí.

Přicházím, ukláním se, rozhazuju ruce a s dynamickou dikcí všechny vítám a následně uvádím první číslo: písně rumunského barda. Sedám si na židli u zdi a užívám si chvilky pauzy od mluvení. Rafael má ještě krátký proslov, pak začíná zpívat, Hanni ho doprovází u klavíru. Jsou to krátké nonsens písně, publikum v pravidelných intervalech pobaveně zašumí. Rafael sám se statečně drží, při zkoušce několikrát vyprskl smíchy. Ale teď to zvládá bravurně, jen jednou se jeho tělo mírně zachvěje. Na absurdní píseň s názvem Ruce pryč od mého ferrari sedá ke klavíru. No jo, vždyť on je nejen sečtělý germanista a slušný zpěvák, ale i výborný klavírista! Následuje ještě pětice písní, pak se společně s Hanni uklání a dostává zasloužený potlesk.

Zvedám se, přecházím k připravenému stolku na svůj pozdější skeč a otevírám lahev krombacheru. Z Benova hrdla se line reklama na německé pivo a já piju a piju. Publikum se směje. Rychle dopíjím, popadám svůj moderátorský bloček a jsem zase Gottschalk. Uvádím na scénu Bena a Hanni se známým písňovým skečem Hurz. Piano hraje a Ben s vervou zpívá. Počítám dva výbuchy smíchu a několik uchechtnutí, super! Pivo mi udělalo dobře, nervozita trochu opadla. Úklon, aplaus, teď je řada na mně. Druhá reklama, druhé pivo. Jsem naprosto v klidu, veškeré pochybnosti zmizely. Uvádím sám sebe, jako rámec jsem si připravil vídeňský kabaret. Přecházím z dynamické dikce na poněkud klidnější a preciznější vídeňštinu a „zvu“ si svého prvního hosta: Karla Gotta. Znovu přepínám, nasadím široký úsměv a krémovým hlasem si diváky omotávám kolem prstu. Než Gotta opouštím, ještě zazpívám Včelku Máju. Druhým hostem je literární papež Ranicki se svým lyrickým kvartetem (lyrik a tři literární kritici). Sedám ke stolku. Princip je jednoduchý – lyrik přečte své básně a ostatní tři mu je zkritizují. Skáču z role do role, pomáhám si dvojicí brýlí, typickými gesty a hlasy. Půl roku přípravy se vyplatilo, když končím, publikum hřmí. Svůj výstup ukončuju písní Otty Waalkese. Zvládli jsme to, show je u konce! Chytáme se za ruce a společně se ukláníme. Divoký aplaus, vzduchem letí i několik bílých růží. Paráda!!