Podvod kvůli medaili

Každé pondělí hrajeme s klukama fotbal a často se u toho pohádáme. Někdo běží s míčem podél autové čáry, udělá kličku, dostane se s ním na pikosekundu až do zámezí, soupeři to jasně vidí, začnou okamžitě křičet, že je míč venku, že jim ho má vrátit, ale zkuste o tom přesvědčit někoho, z jehož pohledu byl balon ještě uvnitř hřiště a on s ním teď zrovna běží sám na brankáře. Není to úplný podvod, ale férové to taky není. Jednou jsem dokonce zažil, že se útočník dožadoval, aby byla za gól uznána střela, kterou trefil branku z opačné strany, tedy ze zázemí. Myslel to smrtelně vážně.

A to nehrajeme o nic víc než o radost ze hry. Ve vrcholovém sportu se soutěží pochopitelně o vyšší cíle a tomu taky odpovídá mnohem větší míra podvádění. Manipuluje se s výstrojí, vybavením a v neposlední řadě s vlastním organismem. Celý národ se na konci srpna pěkně bavil, když bývalá koulařka Helena Fibingerová v přímém televizním přenosu šampionátu v atletice prohlásila, že její dnešní následovnice sportu nedávají zdaleka tolik co ona na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy koulí s přehledem dohodila klidně o dva metry dál. Aniž by konečně po letech připustila, že za touhle její ojedinělou fyzickou vyspělostí mohl stát dopingový program řízený komunistickým Československem.

Fibingerové jde pochopitelně i dnes o hodně. Kdyby uznala, že podváděla, těžko by jí kupříkladu mohl dál v historických tabulkách patřit světový rekord, který v hale drží už od února 1977. Těžko by ji někdo dál zval do televize jako komentátorku, těžko by ji někdo dál považoval za sportovní legendu, u jejíhož jména je na Wikipedii v přehledu medailových úspěchů nekonečný sloupeček s opakujícím se slovem zlato. Kdo by nechtěl medaili, i kdyby ji měl dostat neoprávněně?