Irácká smršť se blíží 

Novináři se vcelku často mýlí, proto je občas namístě zmínit situace, kdy naopak mířili přesně. I když někdy jde o předpověď, u níž bychom byli raději, kdyby nevyšla. Loni to bylo očekávání vpádu ruských vojsk na Ukrajinu, před dvaceti lety o válku v Iráku. „Centrální bagdádská ulice Sadún se probudí, když se otevřou rolety čajoven a muži si na chodníku dopřejí první sklenku sladko-trpkého nápoje. V tuto roční dobu se teploty v noci spustí až k nule a ani ve dne není vedro, takže se mnozí z nich zrána vystavují slunci. Je zima – doba, jak každý Iráčan ví, vhodná pro válku. Vědí to také Američané daleko za bagdádským obzorem,“ začínal před dvaceti lety svoji reportáž Teodor Marjanovič a zdůrazňuje, že to jsou nejspíš „nadlouho poslední dny, kdy může zahraniční novinář přiletět do jordánského Ammánu, sehnat si dálkový taxík a vydat se dálnicemi přes poušť tam, kde, jak soudí podstatná část světa, zlo našlo výbojné útočiště“. Respekt tehdy poutal text na obálce titulkem Náš reportér v Bagdádu. Jde o jednu z ukázek dlouhé tradice zahraničních reportáží, která trvá dodnes a která byla zejména patrná loni, kdy jsme na Ukrajinu jezdili celý rok.

Marjanovič nachází zemi, kde si lidé dávají velký pozor na to, co říkají, protože žijí pod symbolickým (díky všudypřítomným sochám) i praktickým (prostřednictvím tajných agentů) dohledem tehdy ještě pevnou rukou vládnoucího diktátora Saddáma Husajna. I v soukromí na vše odpovídají vyhýbavě: „Mohou sankce za to, že z kohoutků už dvanáct…