Lekce přemýšlení

Vyslyšeno bylo přání autora těchto řádků, který zde předloni v listopadu končil recenzi Válečného deníku francouzského spisovatele a filozofa polského a židovského původu Jeana Malaquaise (1908–1998) tím, že by bylo skvělé, kdyby česky vyšlo i pokračování – Deník běžence. A stalo se. Opět v překladu Tomáše Havla, který rovněž druhý svazek zápisků z časů druhé světové války vybavil početnými a zevrubnými poznámkami. Jejich čtení je někdy bezmála stejné dobrodružství jako samy záznamy: Havel v nich totiž nejen uvádí, kdo je kdo nebo co je co, nýbrž také nastiňuje vazby, souvislosti a osudy těch a toho, čeho se autor dotýká.

Odzbrojený navrátilec z takzvané podivné války, kterou Francie prohrála s Německem, přežívá od léta 1940 do raného podzimu 1942 v neokupované zóně Francie a snaží se emigrovat, což se mu spolu s ruskou přítelkyní Galou nakonec podaří – těsně předtím, než nacisté obsadí zbylou část země. Přespává v nuzných příbytcích, potýká se s nedostatkem peněz a jídla, na cigarety si „vydělává“ hraním šachů. Žije pod existenciálním tlakem vyplývajícím už z faktu jeho židovství; zápisky schovává, protože by mohly posloužit coby doličný předmět. Jako laureát Renaudotovy ceny za román Javánci (česky 2012) je sice pomyslným příslušníkem literární scény, ale tu – stejně jako vše ostatní – sleduje s distancí a skepsí. Obdobně nahlíží i na své aktivity. „Každou denní i noční hodinu lidé mučí jiné lidi, aniž by se tím připravili o klidný spánek. A co ty proti tomu děláš, kromě toho, že píšeš do tohohle sešitu? Vždyť ti to říkám, jsi sám sobě svou vlastní nicotou…“ 

V Deníku běžence (ve Francii vyšel až roku 1997) Malaquais poskytuje lekci neiluzorního přemýšlení. Všímá si povýšenosti, kterou Francouzi, a Pařížané zejména, vykazují vůči národům Pobaltí či střední Evropy – ty stalinismem či nacismem rozsápány být mohou, ale že Hitler napadl i nás, Francouze, to jsme vážně dotčeni! O sobě pak autor poznamenává, že od dospívání žil „zbavený kořenů“ a jakékoli vlastenčení se mu příčí. Analyzuje svatouškovský jazyk okupantů i kolaborantů. Hodno uznání, ne-li obdivu, je glosování stalinismu a nacismu jako dvou stran téže totalitní mince. Posledního ledna roku 1941 se ptá, zda Hitlerovo řvaní, které provozoval v Berlíně den předtím u příležitosti osmého výročí nástupu k moci, „nemá zakrýt přípravy mířící směrem na Balkán, a proč ne i ke stalinskému spojenci?“ Za necelých pět měsíců se to potvrdilo. „On, který by vrazil kudlu do zad i vlastní matce, věřil na čestné slovo mezi šakaly?“ poznamenává ke Stalinovi pár desítek hodin po napadení SSSR.