Lekce přemýšlení

Vyslyšeno bylo přání autora těchto řádků, který zde předloni v listopadu končil recenzi Válečného deníku francouzského spisovatele a filozofa polského a židovského původu Jeana Malaquaise (1908–1998) tím, že by bylo skvělé, kdyby česky vyšlo i pokračování – Deník běžence. A stalo se. Opět v překladu Tomáše Havla, který rovněž druhý svazek zápisků z časů druhé světové války vybavil početnými a zevrubnými poznámkami. Jejich čtení je někdy bezmála stejné dobrodružství jako samy záznamy: Havel v nich totiž nejen uvádí, kdo je kdo nebo co je co, nýbrž také nastiňuje vazby, souvislosti a osudy těch a toho, čeho se autor dotýká.

Odzbrojený navrátilec z takzvané podivné války, kterou Francie prohrála s Německem, přežívá od léta 1940 do raného podzimu 1942 v neokupované zóně Francie a snaží se emigrovat, což se mu spolu s ruskou přítelkyní Galou nakonec podaří – těsně předtím, než nacisté obsadí zbylou část země. Přespává v nuzných příbytcích, potýká se s nedostatkem peněz a jídla, na cigarety si „vydělává“ hraním šachů. Žije pod existenciálním tlakem vyplývajícím už z faktu jeho židovství; zápisky schovává, protože by mohly posloužit coby doličný předmět. Jako laureát Renaudotovy ceny za román Javánci (česky 2012) je sice pomyslným příslušníkem literární scény, ale tu – stejně jako vše ostatní – sleduje s distancí a skepsí. Obdobně nahlíží i na své aktivity. „Každou denní i noční hodinu lidé mučí jiné lidi, aniž by se tím připravili o klidný spánek. A co ty proti tomu děláš, kromě toho, že píšeš do tohohle sešitu? Vždyť ti to říkám, jsi sám sobě svou vlastní nicotou…“ 

V Deníku běžence (ve Francii vyšel až roku 1997) Malaquais poskytuje lekci neiluzorního přemýšlení. Všímá si povýšenosti, kterou Francouzi, a Pařížané zejména, vykazují vůči národům Pobaltí či střední Evropy – ty stalinismem či nacismem rozsápány být mohou, ale že Hitler napadl i nás, Francouze, to jsme vážně dotčeni! O sobě pak autor poznamenává, že od dospívání žil „zbavený kořenů“ a jakékoli vlastenčení se mu příčí. Analyzuje svatouškovský jazyk okupantů i kolaborantů. Hodno uznání, ne-li obdivu, je glosování stalinismu a nacismu jako dvou stran téže totalitní mince. Posledního ledna roku 1941 se ptá, zda Hitlerovo řvaní, které provozoval v Berlíně den předtím u příležitosti osmého výročí nástupu k moci, „nemá zakrýt přípravy mířící směrem na Balkán, a proč ne i ke stalinskému spojenci?“ Za necelých pět měsíců se to potvrdilo. „On, který by vrazil kudlu do zad i vlastní matce, věřil na čestné slovo mezi šakaly?“ poznamenává ke Stalinovi pár desítek hodin po napadení SSSR. 

„Literární bože, dej, ať ze sebe neudělám literátskou děvku!“ přeje si Malaquais. Míní tím, aby se nestal „tvůrcem“, „umělcem“ – spatřuje v těch slovech nadutost a obává se „profi“ produkce. Jeho skromná biografie prozrazuje, že se jí nestal.