Vyučený učitel

Jiří Černický po třinácti letech končí na pražské UMPRUM, kde učil malbu. S prestižní školou se šestapadesátiletý umělec rozloučil otevřeným dopisem, v němž jí oznamuje, že by ho v další výuce omezovala současná „hyperkorektní“ doba. Lidé, které má připravovat na budoucnost, prý „dozorují“, jestli říká dostatečně korektní věci, vidí svět současnýma očima a nedělá ze studentů a studentek hlupáky třeba divením se, že neznají Francise Bacona. Zkrátka že se místo výuky z pozice respektovaného umělce musí přizpůsobovat nárokům o třicet let mladších začátečníků, kteří potřebují spíš „amatérského psychologa“ chválícího je za cokoli, co udělají.

Jeho dopis vyvolal díky sdílení na sociálních sítích debatu naplněnou zdrcujícími odsudky studujících, které kritici viní z toho, že v umění kvůli jejich přecitlivělosti začíná být nedýchatelno. UMPRUM by zásadní změna skutečně prospěla. Z její katedry takzvaného volného umění, kde doteď učil Černický, nevychází moc jmen, která by se v oboru zásadněji uplatňovala. Vidět to bylo znovu tento měsíc na výstavě diplomantů. Jedinou absolventskou prací, která na této katedře stála za pozornost, byla environmentální instalace Davida Noska v historickém auditoriu Klementina, která působila jako podmanivě temné rozloučení s naší planetou. Nosek přitom studoval právě u Černického.

Je ale nízká kvalita školy problémem těch, kteří se na ní učí, nebo spíš těch, kteří je učí? Odpověď je snadná a ověřit se dá na nedaleké AVU. Tu letos souběžně absolvovalo minimálně patnáct už nyní „hotových“ a skvělých umělců a umělkyň. Na škole panuje mimořádné napojení mezi pedagogickým sborem a studenty, o čemž svědčí i aktuální věc: jednašedesátiletý Jiří Petrbok přestane po osmadvaceti letech na AVU učit malbu a se školou se loučí výstavou v Galerii Prostora, kde prezentuje díla studentů a studentek, která si od nich kupoval, aby je finančně podpořil. Leckteří z nich by dnes už naopak mohli podporovat jeho.