Film týdne

Rakouský režisér Ulrich Seidl se stal v kruzích artového filmu synonymem provokativní kinematografie někdy až za hranou snesitelnosti. Jeho kritici v něm vidí mizantropického cynika, který se rozkošnicky, často bezúčelně pitvá v tělesnosti a extrémních polohách lidského chování. Jeho vyznavači naopak bravurního filmového realistu, jenž nezavírá oči před světem a bolestmi existence.

Pro mnohé se Seidl definitivně spustil do exploatační temnoty a emočního ponižování svých postav – a možná i diváka – v roce 2012 filmem Ráj: Láska, úvodním dílem trilogie o zoufalém hledání citu na nepříjemných místech. Film vyprávějící o sexuálním turismu v prosluněných afrických letoviscích se nyní vrací do kin: lehce poťouchle právě v období letních dovolených.

Osamělá, korpulentní padesátnice Tereza (Margarethe Tiesel), v civilním životě pečující o duševně postižené a vychovávající nekomunikativní dceru, si vyráží odpočinout do Keni. Podobně jako další zabezpečené Evropanky. Jedna Terezu uvede do světa „sugar mamas“ – starších bílých žen, s nimiž po dobu dovolené udržují „milostný vztah“ místní atraktivní mladíci. Místo suvenýrů na pláži prodávají sebe a svá vypracovaná těla. Tereza toužící po lásce, blízkosti a pozornosti sama sebe přesvědčí, že našla jednoho, který ji skutečně miluje. Bez ohledu na to, že jeho žádostí o finanční obnosy pro „sestru“ nebo „matku“ exponenciálně přibývá.

Na jasně čitelném pozadí postkoloniální metafory střetu takzvaného prvního a třetího světa Seidl rozehrává patologickou hru vzájemného vykořisťování. Mikrosvět, v němž vládne transakce, pozoruje s dokumentaristickou přesností. O svých snímcích mluví jako o inscenované realitě. Ta má v Ráji: Lásce podobu přesně komponovaných obrazů, znepokojivých ve své statičnosti a neuhýbání pohledem. Kontrasty jsou tu tak silné jako tropické slunce: civilizace versus příroda, černí versus bílí, mládí versus stáří, sexuální touha proti toužení po intimitě, po tom, aby nás někdo skutečně viděl.