„Šlachtův puč“ je mýtus

Když šéf ÚOOZ Robert Šlachta a vrchní státní zástupce Ivo Ištvan kráčeli před deseti lety dlouhými chodbami Úřadu vlády do kanceláře premiéra Petra Nečase, aby mu ukázali povolení k prohlídce kanceláře jeho nejbližší podřízené Jany Nagyové a jemu osobně předali obvinění z podezření na korupci, věděli, že jejich akce povede k pádu vlády. Nedalo se pochybovat o tom, že navenek seriózně působící Nečas splní to, co se v běžné demokracii od obviněných premiérů čeká – podá demisi a s ním skončí celý koaliční kabinet. A to se také druhý den stalo. Policejní operace byla jedním z impulzů následující dalekosáhlé změny v české politice, která se projevila nástupem populistických vůdců Andreje Babiše a Tomia Okamury.

Minulý týden byl konečně v Nečasově kauze vynesen rozsudek, ale pocit uzavřeného případu se nedostavil. Spíš další kolo kritiky, že zásah na Úřadu vlády byl něco jako puč, který nenávratně proměnil českou politiku. Tak jednoduché to ale není.

Zemanova vláda

Nečasova éra byla spojena s všudypřítomným pocitem, že korupce je největší problém české demokracie a sahá do vysokých mocenských pozic. Nečas a jeho vláda zkoušeli tomuto pocitu čelit: do čela policie a státního zastupitelství dosadili respektované lidi a začali s přípravou protikorupčních zákonů. Na druhou stranu premiér a především šéfová jeho kanceláře (která, jak později vyšlo najevo, byla zároveň i jeho milenkou) Jana Nagyová se v zákulisí nechali ovlivňovat zájmy velkého byznysu. Mezi zainteresovanými se vědělo, že za drahý dárek dokáže Nagyová leccos zařídit, minimálně pozornost premiéra, který se sice navenek tvářil jako principiální lídr a ctitel křesťanských rodinných hodnot, u sebe v kanceláři však byl loutkou své milenky a jejích přátel na telefonu. Moc Nagyové přitom rostla tak závratně, že pohltila i šéfy tajných služeb, kteří na její objednávku posílali své podřízené shánět kompromitující informace o Nečasově manželce.