Neumlčujme ženský hlas

Pokud byste pořádali večírek, chtěli byste tam mít dobře bavící se lidi, nebo někoho, kdo bude vykřikovat a nadávat? Navíc, když vidíte, že ta milejší část společnosti kvůli němu odchází? Přesně tohle se už nějaký čas odehrává na sociálních sítích. Slušní lidé mizí, případně omezují své aktivity, protože se nechtějí nechávat urážet. Novinářka Linda Bartošová se rozhodla odejít z Twitteru úplně, protože čelila takové míře útoků, že si nechtěla ničit zdraví.

Na její krok reagoval spolek Ženy v médiích, který mimo jiné napsal: „Domníváme se, že je třeba, aby napjatou situaci začali systematicky řešit lidé ve vedení českých redakcí. Ženský hlas v médiích nesmí být umlčován a oslabován.“ Nejde však jen o média.

Přiznávám, že ač jsem ve vedení redakce, zatím netuším, jak situaci řešit systematicky. Mám dokonce obavu, že to nejde. Snažím se nicméně kolegyně podporovat, protože odpornost a ubohost útoků vnímám roky. A bez jakéhokoli přehánění říkám, že neznám mnoho nebojácnějších lidí, než je moje kolegyně Silvie Lauder. Patří mezi novinářky, které se postavení žen v české společnosti věnují nejdéle. A protože představa emancipovaných žen vysává z některých mužů testosteron, jsou ochotní se s nimi virtuálně bít do posledního dechu. Čelit tomu není tak jednoduché, jak si mnozí myslí. Je to jako virus, když ho chytnete jednou, dá se to zvládnout, když ho máte za týden znovu a pak znovu a znovu, tak už vám to dá zabrat.

Systémové řešení nemám, budu vděčný za podněty. Napadají mě dvě možné cesty. Pokud sledujeme na sociálních sítích někoho, kdo je vulgární, agresivní, nechutně hodnotí vzhled žen, zmiňuje sexuální podtón atd., měli bychom na to hned kriticky reagovat. A tím spíše, pokud dotyčné agresory osobně známe či útočí na naší „zdi“. Když se tak děje ve vláknech institucí, politických stran, médií, měly by je tyto organizace mazat a útočníky blokovat. Je třeba být důsledný. Jestliže někdo uráží pro vzhled Alenu Schillerovou, protože nemá rád ANO, je to stejně nepřijatelné, jako když se to týká žen, kterým fandíme.

Druhá cesta je složitější. Šikana se dá dělat i chytře, takže vynecháte sexuální, genderový, vzhledový podtón a „jen“ dotyčnou (ale samozřejmě se to děje i mužům) zasypete hromadou výtek, narážek, výsměchu. To je efektivnější způsob, protože málokomu přijde problematický. Sociální sítě se dnes proměnily obecně ve sled hodnocení druhých. A dělají to mnohdy i ti, kterým virtuální šikana vadí.

Dokážete si představit, že byste na sociálních sítích vůbec nekomentovali, jak někdo vypadá, co si myslí, jestli je něčí vtip vhodný, jestli kniha, kterou čte, je pro hlupáky, zda používá dost citlivý slovník… Protože jestli ne, tak máte odpověď na to, jestli se zdejší komunikace vůči ženám změní. Ne.

Facebook a Twitter jsou výchovné tábory, kde se pořád někomu radí, co má a nemá dělat. Stále více lidí má dojem, že má zaujímat stanoviska i k věcem, o kterých nic neví. Tak například známý aktivista Kryštof Stupka, který udělal spoustu dobrých věcí, žádal odvolání Taťány Kuchařové z OSN, protože slyšel, že cosi napsala do rozvodových papírů o svém bývalém manželovi. Následně se za to omluvil, protože neměl informace a „nic mi do toho není“. 

Mnohým také nedochází, že když reagují na veřejně působící osobnost, s největší pravděpodobností to dělají desítky, stovky dalších lidí. Proto se mnoho političek, novinářek, aktivistek… cítí jako lovná zvěř.

Svět by byl nepochybně lepší místo, kdyby lidé psali své výhrady, postřehy do zpráv, kde je ostatní nevidí. Ale to je z říše fantazie. Vědci vyzkoumali, že právě veřejné sdílení odsudku někoho známého funguje jako návyková látka. Třeba si ale detox jednou dopřejeme. Je to neuvěřitelné, ale lidstvo existovalo i bez vláken na Facebooku či Twitteru.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor