Dělníci kultury

„Krátce před smrtí, když jsme se náhodou potkali, svítil jako vždy,“ vzpomíná můj redakční kolega, výtvarník David Němec, na svého přítele Filipa Topola v novém, již 131. čísle Revolver Revue, jehož četbu vám vřele doporučuju. Z valné části je věnované právě památce hudebníka, literáta a neuchopitelného tvůrčího gejzíru, od jehož smrti toto pondělí uběhlo deset let.

Na Filipa v revue vzpomínají desítky lidí, jejichž život ovlivnil. Nejsou to žádné sentimentální návraty do časů, kdy se jeho tvorbě nedalo vyhnout – pokud tedy člověk nebyl kulturní ignorant. Oslovení se k němu vracejí s úctou, a aniž by jeho odkaz nějak mytizovali, je z jejich slov zřejmé, o co jsme jeho předčasným odchodem (vždyť mu bylo osmačtyřicet) přišli. O autora, který svítil jako málokdo.

Taky si dovolím připojit vzpomínku. Na Psí vojáky jsem chodil do Paláce Akropolis, kam se v polovině devadesátých let přesunuli z Juniorklubu Na Chmelnici. Když jsem během covidové karantény v tom najednou tak podivně dlouhém volném čase skenoval své negativy z té doby, znovu na mě dýchla atmosféra večerů, kterou už jsem pak nikdy na žádném koncertu nezažil. Popisovat to slovy nemá smysl, respektive to asi ani nejde.

S Filipem jsem se pak osobně setkal v roce 2001, když jsem s ním dělal rozhovor o jeho nové desce U sousedů vyje pes. Bylo mu šestatřicet, ale sršelo z něj něco, co ho posouvalo mimo čas i prostor. Tak mi to tehdy připadalo a připadá mi to dodnes. Po rozhovoru jsme se procházeli Holešovicemi, já ho fotil, on vesele pózoval, smál se svým chrčivým smíchem a mně se nechtělo pryč. Takhle se člověk cítí spíš na rande než při novinářském rozhovoru.