Vesničko má zrestaurovaná

Čtyři miliony. Tolik lidí si v roce 1986 v rámci bývalého Československa koupilo lístek na komedii Jiřího Menzela Vesničko má středisková. Z dnešního pohledu, kdy se úspěch filmu v tuzemsku měří i po desítkách tisíc diváků, závratné číslo. V dobovém žebříčku, který zaznamenával návštěvnost u filmů vyrobených během třiceti let od roku 1957, to v celkovém součtu znamenalo osmý nejnavštěvovanější československý film. Pokud se časové okno zúží na roky 1973–1986, Vesnička se vyhoupne do čela pelotonu. Ať už se to měří jakkoli, snímek o přátelství mezi mentálně zaostalým závozníkem Otíkem Rákosníkem (János Bán) a rtuťovitým řidičem družstevního náklaďáku Karlem Pávkem (Marián Labuda) podle scénáře Zdeňka Svěráka byl hitem, který rozčeřil pozdně normalizační dobu jinak spíše chudou na skutečné filmové události. Do slovníku přinesl řadu „hlášek“, zdomácněl v paměti a dodnes, když někdo z generace dospívající za normalizace nosí velká sluchátka, vybaví se mu vtípek, že je jako Otík, který dostal ochrannou pomůcku pro traktoristy na korekci odstávajících uší.

Hit přitom bylo přesně to, co chtěl československý státní film znepokojivě sledující úbytek diváků v kinech vyrobit. A k tomu i film, který by se dal dobře vyvézt na Západ. Vesničko má středisková, jež se aktuálně vrací čerstvě zdigitalizovaná do kin pod dohledem Národního filmového archivu (NFA), měla totiž laskavě pobavit nejen domácí publikum, ale být maximálně srozumitelná i pro to zahraniční a přinést do pokladny silně nedostatkové devizy. Proto z odstupu téměř čtyřiceti let pozoruhodně vyniknou dvě věci, které se v souvislosti s filmem spíš nezmiňují, ale právě ony jej dělají mezinárodně mimořádně srozumitelným: inspirace žánrem grotesky a obecně sdílný motiv semknuté, nezkažené komunity spojené péčí o svého nejslabšího člena. Menzel se Svěrákem tu svoji pohádkovou komunitu vystavěli na komunisty rozbitých základech české vesnice, které přetřeli na blankyt.