Senát hledal ztraceného soupeře

Senát schválil tři nové ústavní soudce navržené prezidentem po jeho důkladném a transparentním výběru kandidátů. Noví soudci mají renomé a jsou zárukou svrchovaných verdiktů Ústavního soudu. Vše je tedy v pořádku, přesto po této schvalovací operaci senátorů zůstala jistá pachuť, že ji nezvládli s nadhledem, jak se od Senátu čeká.

Senát je od nástupu prezidenta Petra Pavla v situaci, kterou nezažil minimálně deset let. Senátní většina sdílí velmi podobné politické či bezpečnostní hodnoty jako prezident, většina Poslanecké sněmovny a v mnoha názorech se shodne i s vládou. Horní parlamentní komora vznikla před skoro třiceti lety jako ústavní pojistka s kompetencemi, které jí dávají šanci bránit demokracii v zemi proti excesům jejích ústavních partnerů – zmíněných poslanců, vlády či prezidenta. Senátoři teď stojí před dilematem, jak pojmout poslání pojistky proti těm, s nimiž sdílejí názor na směřování země či společnosti, aniž by se cítili téměř zbytečnými přikyvovači a schvalovači zákonů a osob, které jim zmíněné instituce předloží.

Senátoři mají řešení dilematu o to těžší, že deset let proti nim stál prezident Miloš Zeman a vlády, zejména ta Andreje Babiše, s nimiž se nejen neshodli, ale byli jedinou politickou pojistkou proti jejich škodlivému působení. Dokázali politickými nástroji bránit třeba prezidentem prosazované dostavbě jaderné elektrárny Dukovany ruskou státní firmou. Přinutili ho odvolat ministra financí Babiše, kterého si ve vládě nepřál premiér Bohuslav Sobotka a Zeman odmítal Babišovu demisi přijmout. Podali na prezidenta ústavní žalobu, kterou sice nepodpořila „Babišova“ sněmovna, ale ve které přesně a přesvědčivě popsali pro veřejnost Zemanovo pohrdání ústavou.