Pěstí do tváře spravedlnosti

Takový pohled česká společnost nezná. Soudkyně chvatně sbírá v soudní síni své podklady a utíká pryč, zatímco justiční stráž se snaží zadržet dav, který se chce za použití násilí dostat dovnitř. Má tu probíhat soud se známou dezinformátorkou Janou Peterkovou. Její stoupenci řvou: „Zákon jsme my!“ Když soudkyně chvatně odchází jinými dveřmi, dav na ni začne křičet: „Mr*ko zku**ená“ nebo „Svi*ě soudkyně“. Naštěstí se všichni dostanou bezpečně pryč, dveře do sálu jsou ale poškozené. Co se to v Česku děje?

Vlastně nic moc překvapivého. Už pár let sledujeme rostoucí agresivitu zdejší dezinformační scény. Během pandemie covidu-19 se rozhodla vzít dění do vlastních rukou. Nejenže odmítala dodržovat zákony, ale také vyhledávala ty, kteří viděli v pandemii riziko, a velmi tvrdě je verbálně napadala. Číhala na ně, když šli do práce či domů. Ať už to byli lékaři, novináři či odborníci.

Ti samí lidé přešli brzy od tématu pandemie k Ukrajině. Hájí pozici Ruska a odmítají, abychom jakkoli pomáhali Ukrajině. Činí tak se stejnou agresivitou. Není to dlouho, co policie zasahovala proti útočníkům u Národního muzea, kde chtěli strhnout ukrajinskou vlajku. I tam došlo k potyčkám. Každý soud s Janou Peterkovou či Tomášem Čermákem a Patrikem Tušlem, kteří mimo jiné volali po likvidaci Ukrajinců u nás, doprovázelo hysterické skandování proti zdejším demokratickým principům. V posledních týdnech přišli s novou tezí, Československo se nikdy nerozpadlo, takže není třeba respektovat zdejší systém.

Proč nebyl útok na soud překvapivý? Protože něco takového přijde nepřijatelné jen těm, kdo ctí demokracii a její instituce. Lidé, kteří jsou ochotni pronásledovat na ulici doktory, kteří zachraňují životy, a řvou opakovaně na soudce, nemají zábrany. Pohled na znepokojenou soudkyni by nás měl znepokojit všechny.

Demonstranti křičeli na stráž, která bránila vstupu do síně, mimo jiné: „Gestapo, gestapo.“ To je ale záměna rolí. Jedna z nejpůsobivějších scén vzpomínkové knihy Příběh jednoho Němce, ve které právník Sebastian Haffner popisoval nástup nacistů k moci v roce 1933, se týká soudů, kde v té době pracoval. Zachycuje, jak se jednoho dne na chodbách soudu rozezněl dupot bot. Za chvíli byla zastavena všechna líčení. Do sálu, kde byl Haffner, vešel muž v hnědé uniformě a přikázal: „Neárijci okamžitě opustí lokál!“ A bylo hotovo. Dokonale sepsané zákony byly k ničemu, nezávislost soudů deklarovaná základními dokumenty zmizela pod tím výkřikem a tichem ostatních. „Když jsem vyšel z budovy, soud tu stál stejně šedivý, chladný a netečný jako vždy, se vznešeným odstupem od ulice, za stromy parku. V žádném případě nebylo vidět, že se jako instituce právě zhroutil,“ napsal Haffner.

Tehdejší době se pochopitelně neblížíme ani trochu. Nicméně je dobré si připomínat, že instituce se dají během chvíle rozmetat v prach, pokud je nebudeme aktivně chránit. Jestliže si útočníci odnesou dojem, že demokracie je slabá a nehodlá bránit sebe samu, tak ještě přitvrdí. Nejdříve psali jen na sítích, pak vykřikovali na ulici, následně hlučeli uvnitř soudu, a nyní už sahají i k násilí. Proč si myslet, že tentokrát nezajdou do další krajnosti? Jestli u někoho potřebujeme mít jistotu, že nebude rozhodovat podle vůle ulice, jsou to soudkyně a soudci. Proto by tu neměl být prostor pro shovívavost. Není potřeba navyšovat počet policistů, ale tvrdě trestat ty, kteří chtějí spravedlnost nahradit pěstí.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor