Krása květnových rán

Její hlas tvoří přímou spojnici s písněmi starými i stovky let. S melodiemi staré Anglie, a rodného Sussexu především, které si lidé zpívali, když vyráželi do zámoří, když opouštěli venkov a stěhovali se do velkých měst nebo když oplakávali své blízké, kteří padli ve válce. Její repertoár sice tvoří přes generace předávané tradicionály, ovšem schopnost zpřítomnit je a podat tak, jako by pojednávaly o naprosté současnosti, učinila ze Shirley Collins nejen jednu z vůdčích postav britského revivalu lidové tvorby. Díky aktuálním pozdním albům, jež začala vydávat v roce 2016 po téměř čtyřicetileté tvůrčí pauze způsobené ztrátou hlasu, se nadto stala obdivovanou umělkyní i mezi výrazně mladšími hudebníky a hudebnicemi z jiných žánrů. V superlativech o ní mluví jak členové britpopových Blur, tak třeba americká písničkářka Angel Olsen.

Novinka Archangel Hill, kterou nyní vydává ve svých sedmaosmdesáti letech a jež by podle jejích slov měla být nejspíše posledním albem, přitom patří k těm vůbec nejlepším, která kdy natočila. Collins se symbolicky ohlíží za svou kariérou. Kromě nových nahrávek tu je záznam živého vystoupení z roku 1980, na němž ji doprovázela její dnes již zesnulá sestra Dolly. A pak tu jsou písně jako feministicky zabarvená Hares on the Mountain, která popisuje, jak by se asi ženy pomstily za všechna příkoří mužům, kdyby to byli bezbranní zajíci, případně love song tvrdohlavé dívky The Bonny Labouring Boy.

Obě nazpívala mladickým hlasem už na svém prvním albu v roce 1959 a nyní se k nim vrací, plná zkušeností, nadhledu, ale i životní naléhavosti. V nové éře, kterou započala po osmdesátce, svůj vlastní hlas sice nerada poslouchá a nahrávat se nejprve zdráhala, ovšem brzy si uvědomila jeho jiné a s ničím nesouměřitelné kvality. „Pamatuji si, jak nám prarodiče zpívali za války, když jsme byly malé děti,“ vzpomínala před pár lety v rozhovoru pro časopis The Wire. „Vždy jsem ráda poslouchala zpěv starých lidí. A došlo mi, že dnes mezi ně patřím já, takže bych tomu měla dát šanci.“