Tohle nám už nikdo nevezme

Myslely jsme, že po tátově mrtvici na náš tradiční „den matek“ do Švýcarska už všechny společně nikdy nevyrazíme. Tři sestry s maminkou. Táta je ve všem zcela odkázán na pomoc druhých. A přece. Po třech letech mají i naše děti péči o „dědoucha“ už tak zvládnutou, že si máma troufá nechat ho zcela v jejich rukou.

A tak nás čtyři dnes čeká den plný překvapení. Náš hostitel Martin, rodinný přítel, připravil všechno tak, aby mámě splnil nejrůznější přání. Začínáme snídaní. Ve švýcarském vlaku. Zdá se, že dnes vyráží do Ticina půlka Curychu a místa v jídelním voze jsou beznadějně vyprodaná. Martina ovšem nelze zaskočit, vybaluje láhev šampusu a jahody, termosky s čajem i kávou, plecháčky a pochutiny. Zbytek vagonu si počíná úplně stejně a atmosféra je výborná. Cesta nádhernou jarní krajinou po březích jezer uběhne ve skvělé náladě. Závěrečnou dvacetiminutovku v nejdelším železničním tunelu světa vděčně využíváme k oddechu po všeobecném jásotu.

Překvapení ovšem čeká i na Martina. Cílovou destinací je Locarno u jezera Maggiore, kde máme zamluvené ubytování na dnešní noc a také auto v půjčovně, abychom mohli navštívit další mámina vysněná místa. Půjčovna aut se na nádraží nachází, nicméně je očividně nefunkční. Na telefonický dotaz se Martin dozvídá, že auto připravené má, leč v Luganu, u Luganského jezera. A že až se do Lugana vlakem dostaneme, bude mít tamní pobočka siestu, jsme přece v italském kantonu. Kdyby nám byli dali vědět dřív, jak se věci mají, mohli jsme zůstat ve vlaku, dojet do Lugana a stihnout vyzvednutí ještě před siestou. Ale chtěli nás zřejmě v duchu hesla dnešního dne překvapit. Martin jen procedí mezi zuby: „Taloši!“ a nenechá nikoho kazit nám náladu.